Stalo se to už před dvaceti lety, ale tahle hrozná událost mě od té doby stále pronásleduje. Často se mi o kamarádce zdá, a když se pak probudím a uvědomím si, že už tu není, pláču.

S Romanou jsme se znaly už od první třídy základní školy. Posadila se ke mně do lavice, představila se a nabídla mi kamarádství. Já bývala spíše zakřiknutá, a tak jsem jí byla za její milý přístup vděčná.

Brzy se z nás opravdu staly nejlepší kamarádky, nedaly jsme bez sebe ani ránu. Dokonce jsem se kvůli ní přihlásila do folklorního kroužku tanců, i když jsem se na to moc necítila a vystupovat na veřejnosti jsem se styděla. Ale díky Romaně i ostatním jsem postupně svůj ostych překonala.

Láska na první pohled

Léta ubíhala, ale já s Romanou jsme byly stále spolu. Obě jsme byly přijaty na ekonomickou školu a zase jsme seděly v jedné lavici. Až po maturitě nás osud rozdělil, já si našla zaměstnání a Romana šla studovat na vysokou.

Pořád jsme si ale psaly a kdykoli to šlo, scházely jsme se dál. Po studiu Romana nastoupila do práce a na jedné služební cestě se seznámila s jedním manažerem.

Hned se do něj zamilovala, za pár měsíců se k němu nastěhovala a brzy se vzali. Moc jsem jí to přála, vypadala tak šťastně… V té době už na mě neměla moc času, ale to bylo pochopitelné.

Navíc i já se po nějaké době seznámila s mým budoucím mužem, takže naše setkání hodně prořídla.

Brala jsem to ale jako přirozený běh života. Když na to zpětně vzpomínám, už tenkrát mě mělo varovat, když se mi Romana občas svěřila, že je její manžel někdy nervózní, křičí na ni a že jí dokonce dal facku.

Jenže mi to dokonale vysvětlila, prý to byla její chyba, protože ho provokovala.

Chovala se divně

Pak se Romaně narodil syn a krátce po něm dcera, s manželem se odstěhovali do rodinného domu a ona zůstala s dětmi doma. Od té doby jsme se ale vídaly čím dál méně.

Když nám přece jen nějaké setkání vyšlo, zdála se mi být smutná, zaražená, pak se už jen vždycky na poslední chvíli omluvila, že nemůže přijet, ale spíš se mi zdálo, že se různě vymlouvá.

Začalo mi to být trochu podezřelé, myslela jsem si, že už se se mnou nechce scházet. Jednou jsme se úplně náhodou potkaly v samoobsluze a já byla v šoku – Romana vypadala hrozně. Na očích měla tmavé sluneční brýle, i když zrovna venku pršelo.

Překvapilo mě to a chtěla jsem si s ní promluvit, ale ona mi jen špitla, že hrozně spěchá a že se někdy ozve, a byla pryč. Navíc se neozvala, a když jsem se jí zkoušela dovolat já, telefon nikdo nebral. Trvalo to takhle skoro měsíc a já o ni měla hrozný strach.

Šokující zjištění

Nakonec mi to nedalo, vzala jsem si v práci volno a vydala se za ní domů. Otevřela mi, a když mě uviděla, okamžitě se rozplakala. Pozvala mě dál a pak už ze sebe všechno jedním dechem vychrlila.

Prý má strašný život, manžel je sice celé dny pryč, ale když se pozdě večer nebo v noci vrátí, ztropí pokaždé scénu. Děti přitom vždycky probudí probudí, všichni musí stát v pozoru a on rozdává příkazy.

Žije v permanentním stresu, nemá klid ani když je muž pryč, protože jí během dne občas udělá doma přepadovku. Je žárlivý a podezírá ji, že údajně s někým ze sousedů spí. „Takový nesmysl,“ vzlykala Romana, když mi to všechno vyprávěla.

„Nemám na nic takového ani pomyšlení, ani čas. Mám co dělat, abych stihla splnit všechno to, co mi muž nařídí.“

Snažila jsem se ji uklidnit, probíraly jsme situaci a přemýšlely, jak z toho ven, ale úderem páté hodiny mě Romana radši vyprovodila – bála se, že by její muž mohl třeba zrovna v ten den přijet dřív a prý nerad vidí, když se s někým baví… Dorazila jsem domů stále v šoku.

Jak je možné, že se Romaně tohle děje? Vždyť byla vždycky taková průbojná, nic si od nikoho nenechala líbit… a teď je z ní uzlíček nervů.

Sáhla si na život

Od toho dne jsem přemýšlela, jak bych jí mohla pomoct. Probírala jsem, to i s manželem, který se divil, proč se od takového tyrana Romana neodstěhuje k rodičům.

Jenže od Romany jsem věděla, že její matka je přesvědčená, že její manžel je milý a hodný, a navíc umí dobře zabezpečit rodinu. Jendou se jí chtěla svěřit, ale ona to zcela odmítla.

Dohodla jsem se s mužem, že bychom Romaně i s dětmi měli poskytnout na čas azyl – až se vymaní z manželova vlivu, jistě půjde vymyslet, jak postupovat dál.

Zavolala jsem jí to a ona slíbila, že o tom bude přemýšlet. To bylo ale naposledy, co jsem s ní mluvila. Za dva týdny jsem se dozvěděla, že Romana zemřela. Spolykala nějaké prášky a už se nepodařilo ji zachránit.

Od té doby si stále vyčítám, že jsem nějak nezakročila. Ale jak? Na pohřbu jsem viděla jejího muže, která se tvářil jako největší trpitel. Udělalo se mi fyzicky zle a musela jsem předčasně odejít, ani jsme mu nešla kondolovat. Musela bych mu vmést do tváře, že je to jeho vina!

Pak jsem se od Romaniny matky dozvěděla, že se i s dětmi odstěhoval a ani jí neřekl kam. Vnoučata od té doby neviděla. Pozdě jí došlo, že její dcera měla pravdu, ale už se na tom nedalo nic změnit. A já si tu tragédii ponesu v srdci do konce života.

Anna (55), Domažlice