Stává se jistě velmi často, že to mezi našimi dětmi a našimi nově příchozími partnery, neklape. Někdy je to ovšem velké drama a také to může skončit vaší totální prohrou. Ta varianta bohužel potkala mě.
Když k nám přišel Otakar, žila jsem už pět let bez partnera a moje dcera dospívala. Byla jsem ráda, že pro tohle složité období budu mít v domě spojence. Puberta je hodně náročný úsek života.
Jistě, i pro dítě, které se mění v dospělého, ale já myslím, že hlavně pro okolí. Měla jsem nervy na pochodu ze vzdorovitého chování Marcely, která na všechny mé výchovné rady a požadavky reagovala div ne zdviženým prostředníčkem.
Dělala si, co chtěla, ale já jsem ji napospas osudu a bez přípravy do života hodit nechtěla, to bych si nevzala na svědomí. Zatnula jsem zuby a ten vzdor se snažila zlomit.
Inzerátem to začalo
Věděla jsem, že nějakou „přirozenou cestou“ se při svém pracovním vytížení a se všemi starostmi se svým rozmazleným jedináčkem s nikým určitě neseznámím, tak jsem zabrousila na seznamku.
Muži samozřejmě preferují hlavně mladší ročníky, což já jsem o sobě říct nemohla, Marcelu jsem měla docela pozdě. Proto se mi celkem rozbušilo srdce, když jsem našla pohledného chlapíka, co sháněl ženu pro život právě v mém věku. Přitom byl mladší.
Bylo to trochu zvláštní, ale jsou muži, kterým právě starší dámy imponují, tak proč by to nemohlo vyjít, řekla jsem si.
Měnila taktiku
Otakar byl, jak jsem si ověřila, zaměstnaný v perspektivní firmě, měl vysokou školu, choval se na úrovni a kromě toho, že byl hezký, byl i milý, pozorný a starostlivý.
Bydlel ovšem v podnájmu, předchozí vztah mu nevyšel, expartnerka ho „oškubala“, takže se stavěl znovu na nohy. Vlastně tím svým inzerátem zkoušel štěstí, potřeboval se někam vrtnout a můj dům byl pro něj spásou. Zpočátku jsme si žili všichni tři docela hezky.
Marcela se přestala chovat klackovitě. O to víc se však začala malovat, patlala na sebe všechnu možnou kosmetiku, oblékala se jak z nevěstince. Tušila jsem, co za tím je, a měla se na pozoru.
Otakar se ovšem tvářil, že je jak skála a k Marcele se choval mile, korektně, ale spíš odměřeně. Pak dcera zvolila jinou taktiku. Začala zlobit. Ale co, zlobit! Nepamatovala jsem se, že bych já někdy v pubertě takhle řádila.
Pozdní a ranní příchody, to bylo to nejmenší, z jejího pokoje jsem cítila dým, jednou jsem tam vrazila a byl u ní na návštěvě kluk, který tam vlezl oknem. Ale co byla změna největší – Otakara jako by začala nenávidět.
Byly to často maličkosti, ale jemu na nervy bezpečně lezly.
Pokaždé, když přišla domů, rozkopla jeho pečlivě srovnané boty, někdy „omylem“ shodila z věšáku jeho bundu a „nějak se samo“ utrhlo poutko, schovala mu telefon na takové místo, že bylo jasné, že v kbelíku s hadrem na podlahu mohl sotva skončit nedopatřením.
Kapituloval
Jednou mu třeba „nechtěně“ vylila skleničku s limonádou do talíře, pak mu upustila chleba s marmeládou na nějaké spisy, které si vzal k televizi.
Spadl dle všech pravidel namazanou stranou dolů.Cokoli jí řekl, na to mu odsekla a předčilo to veškeré její dosavadní repliky. Když ji náhodou přemluvil, aby mu pomohla, jednou mu sekačkou na trávu usekla kus boty, stačilo málo a neměl by prsty!
Polévalo mě horko. Otakar ale nejhůř stejně nesl ten neustálý slovní odpor a pošklebování.
A když po dalším roce soužití zjistil, že to lepší asi nebude, s tragickým pohledem mi oznámil, že odchází a že mu se mnou bylo hezky, ale jak je vidět, dcera se z domu jen tak nehne a své chování nemění, naopak přitvrzuje, takže on musí odejít.
Že měl v tu dobu už nějaké želízko v ohni v podobě blonďaté stážistky ve firmě, to jsem se dozvěděla mnohem později. Byla jsem na dně a síly mě opustily tak, že jsem ani neměla energii cokoli Marcele vyčítat.
V koutku duše jsem si jen pomyslela, že se zastydí, že se své matce postarala o životní krach. K tomu ovšem nikdy nedošlo.
Náhodou se potkali
Odešel, zůstaly jsme zase samy, dcera se zklidnila, dokonce vystudovala vysokou školu, já jsem se věnovala práci a nechala tentokrát seznamování na osudu.
Časem, ale opravdu až za několik let, jsem zjistila, že kolega, který se zdál nepříliš charismatický, je jako souputník životem ten pravý, a dokonce jsem si ho vzala. Dcera byla i tak v pohodě, Petrovi neodmlouvala, chovala se slušně.
Měla jsem beztak svých starostí dost. Tolik, že jsem si nevšimla, že má Marcela vážnou známost. A jednoho dne přišla s tím, že dům je přece dost veliký, tudíž se jistě nebudeme zlobit, když bude ona s Otakarem bydlet v patře.
Ostatně bude jich brzy víc, čekají miminko. Když jsem tehdy zavrávorala, spadlo ze stolu nějaké nádobí. S líbezným úsměvem mi vylíčila, jak se úplnou náhodou s mým „ex“ znovu potkali na diskotéce a zjistili, že jsou si sympatičtí.
Ale člověk si zvykne na všechno. I na ty nejbizarnější životní kotrmelce. Alespoň tím vnoučkem se na mě usmálo štěstí.
Iva (59), Jablonec
nad Jizerou
