Můj osudový vztah nakonec nedostal ani druhou šanci.

Říká se, že kdo si počká, ten se dočká. V případě žen, čekajících na to, až se jejich ženatý vytoužený partner rozvede, to ale často neplatí. Přesvědčila jsem se o tom na vlastní kůži.

Pochopila jsem, že se nerozvede

Do Štefana jsem se zamilovala, když mi bylo pětadvacet. Představoval pro mě naprostý ideál muže, s jakým chci spojit svůj život. Věkový rozdíl deseti let pro mě nebyl překážkou. A nevadilo mi ani to, že je ženatý.

Slíbil, že se kvůli mně rozvede, jen prý musím mít trpělivost. Tu jsem měla, a velkou. Náš tajný vztah jsme udržovali skoro deset let. Všechno se zkomplikovalo, když jsem se Štefanem přišla do jiného stavu. Bylo mi už skoro pětatřicet a to dítě jsem chtěla.

Věřila jsem, že to je dostatečný argument, aby Štefan konečně dodržel svůj slib a ukončil své manželství, ve kterém se necítil šťastný. Přivedla jsem na svět dcerku, ale ani to mého milence nepřimělo k tomu, aby se rozvedl.

Tehdy jsem pochopila, že jeho slovo nemá žádnou cenu. Rozešla jsem se s ním. Ani se moc nebránil. Na dítě mi ale každý měsíc pravidelně posílal peníze.

Další tajné schůzky

Dceru jsem vychovala jako svobodná matka. V tomhle směru jsem na sebe pyšná. Několikrát jsem se pokoušela najít jí náhradního otce, ale všechny pokusy dříve či později selhaly. Život ale přináší různá překvapení. Jednoho dne mě vyhledal Štefan.

Nejprve jsem s ním ani nechtěla mluvit, nebyl k tomu důvod. Když se mi ale omluvil a sdělil mi, že se rozvedl a chce napravit, co udělal, rozhodla jsem se, že mu dám šanci. Měla jsem ale podmínku: půjde jen o mě a ne o naši dceru.

Věděla jsem, že ta by ho nepřijala. Začali jsme se scházet, opět tajně jako kdysi. Vztah, který se mohl rozvinout, ale přerušila vážná Štefanova nemoc. Kvůli ní to mezi námi skončilo podruhé, tentokrát z jeho iniciativy. Půl roku nato zemřel v hospicu. Už jsem ho nestačila navštívit.

Tamara L. (53), Olomouc