Byli jsme šťastná rodina, s manželem jsme měli tři děti. Nejmladší dcerka nám však zemřela. Dnes nás vnuk šokuje útržky z jejího života.

Když se můj vnuk Tomáš narodil a já se prvně zadívala do jeho očí, přeběhl mi mráz po zádech. Byly to oči mé třetí dcery Pavlínky, která v osmi letech zemřela. Byla jsem tehdy úplně na dně a při životě mě držely jen dvě starší dcery. A manžel, který mi byl velkou oporou.

Čas vyléčil tu největší bolest, když jsem ale najednou viděla oči malé Pavlínky, podlomila se mi kolena. Dceři jsem neřekla nic, myslela by si, že jsem blázen. Tomáška jsem ale sledovala jako ostříž.

V tu dobu jsem už hodně přečetla o minulých životech a také o tom, že si děti do určitého věku svůj předešlý život pamatují.

Když byly Tomáškovi dva roky a já ho hlídala, vytáhla jsem Pavlínčinu oblíbenou hračku, už značně ošoupaného medvídka, se kterým spávala. Tomáš nadskočil radostí, když ho uviděl.

Prohlížel si ho a pak, když jsem ho dávala po obědě spát, si ze všech hraček vzal právě jeho.

Když už začal rozum brát, vzala jsem ho na výlet do zámeckého parku, kam jsem chodívala se svými dětmi. Naše oblíbené místo bylo u malé kapličky Máří Magdalény. Pavlínka tam ráda seděla, vždycky se ke mně přitulila a držela mě za ruku.

Vyprávěla jsem jí pohádku o princezně Máří, kterou jsem si samozřejmě vymyslela.

I můj muž má tušení

Když jsme s Tomášem na místo dorazili, objala jsem ho stejně. A začala vyprávět. Výsledek byl úžasnější, než jsem čekala. Už jsem si tu pohádku totiž dobře nepamatovala a v jistém okamžiku si začala vymýšlet jiný děj.

Tomášek se na mě najednou podíval a řekl: „Babičko, tak to přece nebylo!“ Zeptala jsem se ho, jak je to tedy správně dál. A on se rozpovídal. Přesně tak, jak jsem to kdysi vyprávěla Pavlínce.

Od té chvíle jsem měla jasno, že mi bůh vrátil dítě v podobě vnoučka. Nikomu jsem to ale neřekla. O to bylo zajímavější, že stejný postřeh nakonec měl i můj muž.

Když byl u nás Tomáš před dvěma lety na prázdninách, povídá mi můj manžel večer, když už vnouček spal: „Marie, představ si, co mi dneska Tomáš řekl, když jsem řezal dříví? Dědečku, dávej si pozor, pamatuješ, jak jsi se jednou pořezal? Jak tě vezli do nemocnice?“

Stalo se to, když bylo Pavlínce šest let a nepamatujeme si, že bychom o tom před malým Tomášem někdy vyprávěli.

Marie (67), Znojmo