Náš vnuk Radim měl vždycky bujarou fantazii. Které dítě ji ale nemá, že? Proto, když nám tvrdil, že v chodbě vidí přízrak starého muže, příliš jsme mu s manželem nevěřili.

Když se dceři a jejímu manželovi Tiborovi narodil syn Radim, byli jsme všichni štěstím bez sebe. A jako správná babička jsem svého rozkošného vnoučka ráda hlídala a také ho jaksepatří rozmazlovala. Pokaždé, když nám ho mladí svěřili, měli jsme s manželem velikou radost.

Radim byl už od útlého věku velice bystrý a zvídavý. Měl rád pohádky a mnoho dobrodružných příběhů si dokonce i sám vymýšlel. Jeho fantazie byla bezbřehá. V jeho povídkách často vystupovaly různé nadpřirozené a tajemné postavy.

Proto jsme jeho slovům o tom, že vidí v kuchyni podivný stín, který na něj mluví, nejprve nevěnovali moc pozornosti.

V rohu haly viděl muže

Když bylo Radimovi pět let, začal s námi hrát takovou hru. S manželem jsme si tedy alespoň mysleli, že je to jen hra vycházející z jeho představivosti a fantazie. Pokaždé, když k nám přišel na návštěvu, odběhl v průběhu dne několikrát do předsíně.

Když se vrátil, tvrdil nám, že tam v rohu stojí podivný pán a usmívá se na něj. Když se to stalo poprvé, šel se do chodby manžel podívat, ale samozřejmě tam nikdo nebyl.

Vnukova slova jsme proto nebrali vážně, a když s tím přišel znovu, napadlo nás, že na jeho hru přistoupíme.

„Třeba mu tím uděláme radost,“ podotkl manžel. A tak jsme dělali, že toho pána v rohu také vidíme.

Pověděl mi něco divného

Jednoho dne za námi přišel Radim s tím, že si s ním ten pán povídá. Většinou se nejednalo o nic důležitého, šlo spíš o komentáře k tomu, co se v bytě momentálně dělo. Pak ale Radim prohlásil, že prý ten pán říká, jak jsem šikovná a že je na mě pyšný.

Že se ze mě stala skvělá matka a teď i babička. Na pětiletého kluka to byly dost dospělé řeči, ale napadlo mě, že to vnuk nejspíš zachytil z televize, nebo že vyslechl nějaký rozhovor mezi dospělými. Malou chvíli jsem nad tím uvažovala, ale pak jsem to nechala být.

Poznal ho na fotografii

Pak k nám o víkendu přijela na návštěvu dcera. Uvařila jsem nám kafe a pak jsme si nostalgicky prohlížely stará rodinná alba. Radim seděl na pohovce s námi, ale moc ho to nebavilo, takže se koukl jen občas.

„To je on. To je ten pán z haly,“ vykřikl najednou a malým prstíkem ukázal na muže na fotografii. Překvapeně jsem zamrkala. Ten muž byl totiž můj otec, který zemřel už před sedmi lety a narození svého pravnuka se nedožil.

Dodnes se tam dívám

Přemýšlela jsem, jestli nemohl Radim jeho fotku někde zahlédnout a tím pádem si to někam v hlavě spojit a vymyslet onu postavu. Nakonec jsem ale došla k závěru, že nikoli. Fotku otce jsem měla jen v malém medailonku v ložnici, a tam Radim nikdy nechodil.

Vnuk trval na tom, že je to opravdu ten pán, který o mě povídal ty hezké věci. Když jsme se ho s manželem o pár týdnů později zeptali, zda tam ten muž ještě postává, řekl, že už ne. Já se ale občas přistihnu při tom, jak se do rohu haly dívám a tiše říkám: „Děkuji, tati.“

Simona K. (61), Příbram