Náš Jirka byl veden celé dětství k tomu, aby slabším pomáhal. Proto nezaváhal ani chvíli, když se skupina opilých mladíků pustila do starého člověka.

Můj vnuk prošel průmyslovkou, dostal se na vysokou školu a docela mu to šlo. Za vším stála jeho disciplína a vůle, které se učil především při sportu, i když nebyl vrcholový. Jednou k večeru šel domů z tréninku a zkracoval si cestu přes park. Už se pomalu stmívalo a po cestě nikoho nepotkal – jen starého pána se psem.

Pozdravil, a starý muž ho nejspíš neslyšel. Prošli kolem sebe. Syn přidal do chůze. Po několika krocích však zaslechl za zády štěkot psa. Když se otočil, uviděl kolem starého muže, skupinku lidí.

Uvědomil si, že před chvílí míjel opilce, kteří na něho drze pokřikovali. I v tom šeru vnímal, jak důchodce postrkují a jeho pes štěká. Rozběhl se okamžitě k nim, aby dědovi pomohl.

Nepřišel domů

Dávali právě televizní noviny, když mi volala známá, která pracuje v nemocnici, že našeho Jirku právě přivezli k ním na oddělení. Jeho stav je velice vážný a musí ho hned operovat. S dcerou a zetěm jsme okamžitě sedli do auta a vyrazili.

Známá nám ve stručnosti sdělila, že našeho Jirku zmlátila skupina opilců v parku tak, že zůstal bezvládně ležet. Co se přesně stalo, neví. S hrůzou jsme tam seděli a čekali, jak dopadne operace a co řekne lékař.

Čekali jsme asi hodinu, když se do chodby došoural starý pán s holí. Když se dozvěděl, že jsme Jirkovi příbuzní, začal nám vyprávět, jak statečně se náš Jiří zachoval. Jak jen díky němu vyvázl děda z rukou těch mladíků jen s několika podlitinami.

Jeho pejsek, který páníčka bránil, ale na svá zranění před chvílí zemřel. Prý do něho kopali tak, až zemřel na vnitřní krvácení. S hrůzou jsme čekali, jak dopadne náš syn.

Zase bude dobře

Dlouhé dny jsme se střídali u postele našeho Jirky, četli jsme mu, vyprávěli příběhy z jeho dětství, ale i ty nedávné a pevně věřili, že se co nejdříve vrátí do plnohodnotného života.

Vnuk byl velký bojovník, a tak nakonec všechno dopadlo dobře – i když to bylo zdlouhavé zotavování. Často za ním chodíval i starý pán, kterého zachránil. A ten se stal postupně členem naší rodiny.

Poslední blízkou duší tohoto dědy byl totiž jeho statečný pejsek, tak zůstal už navždy naším dědečkem. Vnuk totiž žádného ze svých dědů nepoznal. Můj manžel zemřel, když bylo vnoučkovi půl roku a druhý jeho děd se nedožil ani čtyřicítky.

Krátce po tom, co se náš Jirka vrátil z nemocnice, pořídil svému adoptovanému dědovi nového pejska, který mu přinesl do života velkou radost a chuť do dalšího života.

Jarmila (76), Ostrava