Moje jediná dcera se vdala na druhý konec světa. Když se narodila Olivie, bála jsem se, že svoji vnučku nikdy neuvidím.

Vdala se a odletěla

Moje dcera Valerie se na vysoké škole zamilovala do spolužáka. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale James byl Australan. Chodili spolu čtyři roky, a když se vzali, odstěhovala se s ním do jeho rodné země.

Obrečela jsem jak jejich svatbu, která se konala ještě u nás, tak hlavně jejich odjezd. Taková dálka! Vůbec jsme si nedovedla představit, jak tady budu žít bez ní. Valerie mě utěšovala, že si přece budeme psát a občas mi i zavolá.

Hrozně se těšila na nový život. Jamesovi rodiče měli menší farmu a ona říkala, že se jí tam ekonomické vzdělání ze zemědělské školy bude hodit. Ale co já tady? Valerii jsme vychovávala od jejích patnácti let sama, když můj muž zemřel.

Nikdy už jsem se nevdala, žila jsme jen pro ni.

Ale uznávala jsem, že si svůj život musí vybrat a zařídit sama podle svého, a tak jsem se s oběma na letišti s bolestí v srdci rozloučila a snažila se, aby na mě nebylo moc vidět, jak je to pro mě bolestné loučení.

Bylo rozhodnuto

Zpočátku byly Valinčiny dopisy plné nadšení, všechno tam pro ni bylo nové a zajímavé. Postupně ale psala stále méně často a já trnula hrůzou, jestli se jí něco nestalo, třeba že ji uštkl nějaký jedovatý had, kterými se tento kontinent prý jen hemží.

Pak mi jednoho dne zavolala a oznámila mi, že čekají dítě. Velkou radost z téhle novinky mi zkalilo, když jsem si uvědomila, že jejich dítě asi nikdy neuvidím.

Pro mě bylo nemyslitelné sednout na letadlo a vydat se takový lán cesty za nimi, navíc mám z létání panickou hrůzu a peněz nazbyt také nemám, letenka by pro mě byla moc drahá.

Valerie mi sice už nabízela, že mi letenku koupí, ale to jsme odmítla s tím, že oni teď budou peníze potřebovat. Co jsem věděla z jejích dopisů, taky si nemohli příliš vyskakovat. A teď budou muset ještě šetřit kvůli dítěti. Nějak jsem ten hovor dokončila a pak jsem celou noc strávila v slzách.

Nejkrásnější setkání

Pak se narodila Olivie, tedy vlastně Olivia. Valerie občas poslala nějaké fotky, u kterých jsem probrečela mnohé chvíle. Taková krásná holčička – a já ji asi nikdy neuvidím.

Často jsem to probírala s kamarádkou Andulkou a ona mě utěšovala s tím, že nikdy nevíme, co se může stát, že si Olivku přece jen třeba někdy pochovám. Ale roky ubíhaly a pořád nic. Pomalu už jsem se smiřovala s tím, že tu jednou umřu sama a opuštěná.

Pak se Valerie zase na delší čas odmlčela a já začala být nervózní, co se děje. Bylo to v prosinci, před Vánoci, když mi Valerie mi zavolala, jestli budu večer doma. Co je to za otázku, kam bych asi tak šla, říkala jsem si.

A pak jsem si musela sednout, aby to se mnou neseklo – Valerie mi oznámila, že přijdou i s Olivíí! Chtějí jí prý ukázat pravé české Vánoce… A já tak poprvé mohla svou, tehdy už šestiletou vnučku sevřít v náručí. Byl to ten nejkrásnější vánoční dárek, jaký jsem kdy dostala…

Štěpánka (66), Praha