Děti mají schopnost vidět svět jinak než my – včetně přízraků.

Před časem jsem zdědila venkovský domek po jedné tetičce. S manželem jsme si ho zařídili jako chalupu, kam jsme mohli jezdit od jara do podzimu. Když se pak našim dětem narodila vnoučata, brávali jsme je tam s sebou na víkendy i během léta. Jedním z těch dětí byla i pětiletá vnučka Karolínka.

Brala jsem to jako fantazii

Poprvé se to stalo v sobotu dopoledne začátkem července. Karolínka si hrála před chalupou, když se náhle zarazila, zatahala mě za rukáv a zeptala se, kdo je ten pán. Marně jsem se rozhlížela kolem, nikoho jsem neviděla.

Vnučka ale trvala na tom, že se dívá na divného pána v černém obleku. Považovala jsem to za dětskou fantazii a tak jsem předstírala, že tedy někoho rovněž vidím. V dalších dnech se situace opakovala a prohlubovala.

Tajemný pán v černém prý na Karolínku mluvil a říkal jí, že tady v chalupě bydlel. To už vzbudilo moji i manželovu pozornost. Nezdálo se nám, že by si vnučka takové věci mohla jen tak vymýšlet.

Tvářila se navíc velmi vážně a přesvědčivě, takže jsem pochopila, že se o žádnou hru asi nejedná.

Fotka odhalila totožnost

Na „přítomnost“ toho přízraku, který viděla jen Karolínka, jsme si postupně zvykli. Jednoho odpoledne jsem na půdě uklízela staré věci, když se mi dostala do ruky obálka se zažloutlými fotografiemi.

Vzala jsem ji dolů a jak jsem si ty fotky prohlížela, vnučka se mi dívala přes rameno. Při pohledu na jednu z nich náhle prohlásila, že to je ten pán, který tu dřív bydlel.

Po návratu do Prahy jsem pátrala mezi příbuznými, jestli by někdo dokázal fotku identifikovat. Vyšlo najevo, že se jedná o jednoho prastrýčka, který byl černou ovcí rodiny a moc se o něm nemluvilo. Dostal se do vězení, neunesl tu hanbu a oběsil se tam.

Pochopila jsem, že muž, kterého Karolínka vídá, je jeho duch. Trvalo to do té doby, než šla do školy. Pak už se přízrak nezjevoval. Věřím ale, že ho vnučka skutečně viděla.

Iva S. (57), Praha