Mí nejbližší mi způsobili jen samé zklamání a trápení. Ještě že mám vnučku, která mi všechny těžké chvíle už dávno vynahradila.

Moje nejlepší, ale zároveň nejhorší vlastnost je, že jsem až příliš dobrosrdečná. Až do doby, než jsem šla do důchodu, jsem si to vlastně ani neuvědomovala a říkala si, že když budu konat dobro, jednou se mi to vrátí.

Manžel Josef byl z toho kolikrát nešťastný, protože viděl, že bych se pro ostatní rozdala, ale já sama sobě skoro nikdy nedopřeji ani obyčejný klid.

Oba jsme byli vždy pracovití a nijak jsme kromě starosti o dům peníze nerozhazovali, a tak jsme měli neustále slušné úspory a všichni blízcí to dobře věděli. Právě proto jsme to byli právě my, za kým všichni chodili, když měli nějaké problémy.

Ve výchově dcery jsem selhala

Samozřejmě že jsem nechtěla, aby moji dva synové Radek a Jindřich vyrostli ve zlaté klícce, a tak si museli sami vydělávat na brigádách, aby viděli, jaká je to dřina si na peníze přijít.

S nejmladší dcerou Monikou už to ale nebylo tak jednoduché a byla jsem si vědoma toho, že jsem ji rozmazlila. Chtěla jsem, aby znala svou hodnotu a aby, až si jednou najde muže, se uměl o ni postarat.

No, a tak dala na mou radu a našla si poměrně bohatého partnera, který ale změnil její charakter k horšímu. Důležité tak pro ni začaly být hlavně peníze a na rodinu kašlala.

Největší radost mi dělá vnučka

Dokud Josef žil, zvládala jsem přece jen rodinu držet nějakým způsobem pohromadě. Scházeli jsme se všichni o svátcích a narozeninách a my si užívali vnoučátek, která jsme také náležitě rozmazlovali.

Jenže jakmile Josef zemřel, můj život se pořádně změnil. Byla jsem smutná a potřebovala jsem více kontaktu s rodinou, ale kromě syna Jindřicha na mě začali všichni kašlat. Radek odjel pracovat do zahraničí a Monika si žila život ve své bublině.

Hodně mě to trápilo a cítila jsem se opravdu sama a sklíčená. Velkou radost mi dělala alespoň vnučka Kristýnka, dcera Jindřicha, která za mnou chtěla stále jezdit na víkendy.

I mně se ale po letech zhoršil zdravotní stav, a potřebovala jsem stále více a více péče. Protože ale děti na mě čas neměly, tak jsem si alespoň z naspořených peněz mohla bez stresu zařídit pomoc pečovatelek a nebát se, že někde upadnu a nikdo mě nenajde.

Ani jsem se neobtěžovala svým dětem vykládat, že se zdravotně cítím stále hůře a s přibývajícím věkem slábnu.

Jenže pečovatelky to přece jen Jindřichovi řekly, protože jim bylo líto, že za mnou kromě vnučky Kristýnky rodina nechodí na návštěvy, a to celou situaci najednou obrátilo.

Nejspíš je zajímám jen kvůli penězům

Najednou za mnou jezdí i dcera i Radek a já moc dobře vím, z jakého je to důvodu. Protože se ani neostýchají přede mnou řešit, komu jednou odkážu dům, chatu a také menší byt v Praze, který se pronajímá, a samozřejmě všechny naspořené peníze.

Na jednu stranu jsem ráda, že je více vidím, ale dobře si uvědomuji, že to není proto, aby se mnou trávili čas. Mrzí mě, že jsem asi selhala ve výchově, ale čas už nevrátím.

Jediné, co vím, je, že většinu mého majetku dostane moje vnučka a zbytek mezi ně rozdělím. Konkrétně jsem jim to zatím neřekla, vědí jen, že na každého se dostane.

Když jsem se takhle rozhodla, obrovsky se mi ulevilo. Navíc vím, že právě vnučka Kristýnka mě miluje z celého srdce.

Ludmila E., 70 let, Plzeň