Babička za mnou chodila ve snech a opakovala bratrovo jméno. Její varování jsem pochopila příliš pozdě. V září roku 1980 se mi začalo zdát o mé babičce, která zemřela před několika lety.

Vždy se zastavila u mé postele, pokývala hlavou a řekla: „Ten Vašek, ten Vašek!“Vašek byl můj bratr, vymodlené syn mých rodičů, zdravý a hezký kluk, o dvanáct let mladší než já. Jako dítě jsem byla náměsíčná a měla jsem sny, které se občas splnily.

Tenhle sen jsem si vyložila tak, že s bráškou budou potíže ohledně děvčat, takže jsem se tím mnoho nezatěžovala. Sny s babičkou neustávaly. Trvaly několik let a byly stále varovnější. Ačkoliv mi nikdy neřekla, co se stane, byla stále více ustaranější a smutnější.

Prokletá náhoda

Když už to bylo neúnosné, řekla jsem to rodičů a také brášku jsem důrazně varovala, že se stane něco vážnějšího, než slečny, a aby raději seděl doma po dobu, než se babička ve snu začne tvářit veseleji.

Zprvu to nebral příliš vážně, byl to vlastně šťastný a spokojená kluk, čerstvě vyučený, první plat, velká láska Janička… Té se také později svěřil a doslova jí prý řekl:

„Když přežiju listopadu – budu žít!“ Tuhle větu mi po pohřbu přišla říct…Stalo se to 29. listopadu. Bratr byl tehdy na jakési oslavě, spadl ze schodů – s cizí pomocí – praskla mu céva v hlavě a krev mu zalila mozek. Zemřel 1. prosince.

Nebudu popisovat naše zoufalství. Mne ještě ke všemu pronásledovala navíc výčitka, že jsem to věděla, byla jsem varovaná a nic jsem proti tomu neudělala.

Volala jsem ho zpět

Každý večer po jeho pohřbu jsem na svého bratra intenzívně myslela a volala jsem jeho nebo babičku a žádala vysvětlení jeho tragického odchodu.

Když tomu tak bylo už třetí týden a já opět žádala vysvětlení a obviňovala celý vesmír z tohoto neštěstí, najednou stál můj bratr vedle mé postele, jako stávala babička. Tvářil se rozezleně a zhurta na mě spustil. Nikdy jsem ho tak rozzlobeného neviděla.

Řekl mi, že ho nesmím takhle volat, že nemůže na mé zavolání přijít, že je v dalekém světě a cesta ke mně je pro něho velmi obtížná. A že je dobře, co se mu stalo, protože by jinak dostal těžkou chorobu a dlouho by se trápil. A že se ještě uvidíme…

Vyděsil mě k smrti

Byla jsem hrůzou bez sebe, koupala jsem se ve vlastním studeném potu a srdce jsem cítila v celém těle. Už nikdy jsem si nedovolila volat ho zpět. Po patnácti letech se mi narodila vnučka. Od první chvíle, co jsem ji spatřila v porodnici, mi připomínala bratra.

Když povyrostla, zkoušela jsem jí, zda si něco z jeho dětství nepamatuje. Něco řekla, něco si nepamatovala a já jsem si stále nebyla jistá, je-li to on nebo ne. Až jednou… než Vašek zemřel, byli jsme spolu v kině na velkofilmu My fair lady.

Moc se mu to líbilo, byl to prý nejhezčí film, jaký viděl. Asi před rokem tentýž film dávali v televizi a dívaly jsme se na něj s vnučkou. Po filmu jsem se zeptala, jak se jí líbil. Vnučka bez váhání odpověděla, že ten film už viděla, jen neví, kdy a kde.

Dnes mám i podle mnoha dalších důkazů potvrzeno, že to můj bratr je a že jsme se sešli i v jiných minulých životech.

Anna (67), Praha .