Nejdůležitější pravdy se obvykle objeví ve chvíli, kdy je nejméně čekáme.

Nikdy jsem nebyla příliš věřící, spíše realistka, která se spoléhala na to, co vidí a co se dá spočítat. Před třemi roky v létě se ale stalo něco, co navždy změnilo můj pohled na konec života.

Náhle jsem byla jinde

Můj manžel ležel v nemocnici po dlouhé a těžké nemoci. Věděla jsem, že se blíží konec, cítila jsem to v každém tichém okamžiku, který jsme spolu trávili. Seděla jsem u jeho lůžka v nemocničním pokoji a držela ho za ruku.

Jedno odpoledne jsem si na chvíli zdřímla. Byla jsem vyčerpaná a hlava mi klesla na madlo postele. V tom polospánku, na hranici bdění, se to stalo. Cítila jsem ohromnou lehkost.

Najednou jsem nestála v nemocničním pokoji, ale  uprostřed zářivé, klidné zahrady. Všechno se koupalo v měkkém, zlatém světle, které nebolelo oči. Necítila jsem strach ani paniku, jen hlubokýr.

A pak jsem spatřila manžela, jak tam stojí, opřený o kvetoucí strom a usmívá se na mě.Nebyl to ten unavený, nemocný muž, kterého jsem opustila na posteli.

Byl mladý, silný, s jiskrou v očích, kterou jsem viděla poprvé před čtyřiceti pěti lety. Neřekl ani slovo. Jen se na mě díval s tou největší láskou, jakou jsem kdy cítila. Potom ke mně pomalu natáhl ruku.

Věděla jsem, co se stalo

Chtěla jsem jít za ním, udělala jsem krok, ale v ten ten moment jsem uslyšela vzdálené, tiché pípnutí. Byl to monotónní zvuk přístroje, který mě vyrval z té nádherné scény. Zahrada zmizela. Otevřela jsem oči a seděla jsem zpět u postele.

Ruka mého manžela v mé ruce byla už chladná. Monitor vedle něho ukazoval rovnou čáru. Sestřička, která přišla krátce poté, mluvila tiše, ale já už věděla, že zemřel. Následující dny byly plné bolesti a zařizování, avšake já v sobě nosila ten klid.

Věděla jsem, že můj manžel neodešel jen tak do prázdna. Od té doby už se nebojím konce. Vím, že to není konec, jen přechod do té zahrady plné světla. Byla to jen vteřina, ale v sobě nesla věčnost. A ta vteřina mi dala sílu k dalšímu životu.

Ivana B. (64), Vsetín