Byla tma a jely jsme po opuštěné silnici. Nevěděly jsme, kde jsme. A pak kamarádka mezi stromy zahlédla ukazatele k motorestu.

Byla jsem druhým rokem na vysoké, když došlo k té podivuhodné události. S kamarádkami Ingrid a Tamarou jsme byly pozvány na studentský večírek, který pořádal jeden spolužák z vyššího ročníku.

A protože jeho kamarád byl zakoukaný do Ingrid, dostaly jsme, i když jsme byly teprve druhačky pozvání také.

Zabloudily jsme

Večírek se konal v pátek od osmi večer v jedné vesnici, kde měli rodiče toho kluka chatu. Protože jsem jako jediná z holek měla řidičák, musela jsem řídit. Nevadilo mi, řídila jsem ráda, a navíc, když jsme vyjížděly, bylo ještě světlo.

Brzy se však začalo stmívat a mrholit. Jely jsme po opuštěné silnici plné zákrutů, kolem jen pole a lesy. „Určitě jedeme správně?“ zeptala se Ingrid, která seděla vzadu. „Jasně,“ řekla jsem a snažila se, aby to znělo přesvědčivě.

Pravdou však bylo, že jsem neměla tušení, kde jsme. Nejspíš jsme zapomněly někde odbočit a teď jsme jely pustými klikatými cestičkami.

Hledaly jsme motorest

Neměla jsem dobrý pocit. Byla jsem unavená a počáteční mrholení se změnilo v hustý déšť. Kéž by tu byla nějaká benzinka nebo hospoda, kde bych mohla zastavit, dát si kafe a zeptat se na cestu, pomyslela jsem si.

V těchto končinách to však bylo téměř vyloučené. A pak Tamara najednou vykřikla. „Koukej, zrovna jsi přejela ceduli s nápisem motorest. Za dvě stě metrů by měla být odbočka vpravo.“ Vydechla jsem si úlevou.

Po několika desítkách metrů se silnice skutečně rozdvojovala. Zabočila jsem vpravo.

Samá pustina

Jely jsme téměř krokem. Byla tma a čelní sklo auta bičoval hustý déšť, takže stěrače sotva stačily proudy vody stírat. Natahovala jsem hlavu a snažila se zahlédnout nějakou budovu a světla, ale kolem nic nebylo.

„Tady žádný motorest nebude,“ špitla jsem zoufale. „Musela ses splést.“ Tamara zavrtěla hlavou. „Ta cedule tam byla. Vím, co jsem viděla.“ Podívala jsem se na Ingrid. „Co myslíš?“ zeptala jsem se. Ingrid pokrčila rameny. „Dobrá tedy,“ řekla jsem a želvím tempem pokračovala v jízdě.

Unikly jsme smrti

Ujely jsme další kilometr, ale nikde nic. „Holky, otočím to a pojedeme nazpátek, souhlasíte?“ zeptala jsem se. Ingrid s Tamarou mlčky přikývly. Na křižovatce jsem se dala směrem, kterým pokračovala silnice, po které jsme původně jely.

Proč jsme si jen nevzala tu blbou mapu, nadávala jsem sama sobě v duchu. Skrze mokré přední sklo nebylo skoro vůbec vidět. Jely jsme sotva dvacítkou, když jsem zahlédla světlo. „Co to je?“ vykřikla polekaně Tamara.

„Nevím,“ řekla jsem a zastavila. Někdo nám zaklepal na okénko. Leknutím jsem nadskočila. Stáhla jsem okénko. „Ano?“ pípla jsem. Naštěstí to byl policista. Oznámil nám, že dál pokračovat nemůžeme. Prý tam došlo k sesuvu půdy a zasypalo to několik aut.

„Panebože,“ vydechly jsme všechny tři najednou. Došlo nám, že kdybychom se nezdržely hledáním motorestu, nejspíš by nás to zasypalo také.

Zuzana N. (50), Šternberk