Jsou věci mezi nebem a zemí, které nemají vysvětlení.

Stejně jako každý člověk v podzimusvého života, i já si občas ráda vzpomenu na mládí.Některé z těch vzpomínek jsou hodně zajímavé a jedna je vysloveně zahalená tajemstvím.Vryla se mi navždy do paměti natolik, že ji nezapomenu, ačkoliv od ní uplynulo skoro půl století.

Vyrazily jsme potmě na kolech

Bylo mi tenkrát devatenáct let. Už od základní školy jsem měla jednu nejlepší kamarádku, jmenovala se Eva. Vytvořily jsme spolu nerozlučnou dvojku. Trávily jsme spolu spoustu času, i na gymnáziu jsme seděly v jedné lavici.

Mezi naše záliby patřily malé výlety kolem našeho městečka. Jednoho chladného listopadového večera jsme se rozhodly vyrazit na kolech na delší projížďku.

Byla to taková naše malá rebelská výprava – chtěly jsme utéct z tehdejší každodennosti a užít si ticho a svobodu nočního vzduchu.

Projížděly jsme úzkou lesní cestou, která vedla kousek za okraj jedné vesnice. Cestu jsme znaly, ale stejně jsme vždycky měly pocit tajemnosti,.

Stál tam totiž starý opuštěný dům, o kterém se tradovalo, že je prázdný už dlouhá léta a nikdo tam nechce chodit ani za dne. My jsme si ale řekly, že nás nic nezastaví, a tak jsme se snažily užít jízdu a obdivovat noční nebe poseté hvězdami.

Vůbec nic nebylo vidět

Najednou, bez jakéhokoliv předchozího varování, všechno světlo zmizelo. Nejen že zhasla naše světla na kolech, ale jako kdyby se zastavilo i to přirozené světlo hvězd. Obloha se stala úplně černou plochou, bez jediného náznaku světla.

Byla to tma, jakou jsem předtím nikdy nezažila. Stály jsme tam s Evou zmatené a zaskočené. Snažily jsme se rozsvítit baterky, ale jejich světlo nebylo vůbec vidět – jako kdyby ho něco pohltilo.

Ticho kolem nás bylo nesnesitelné, a přitom těžké, až by se dalo krájet. Pak jsme si všimly, že přestože jsme měly před sebou cestu, byla úplně prázdná, žádný strom, žádný keř, ani zvíře se nepohnulo.

Zdálo se, že ten prostor před námi zamrzl v čase, jako by se tam vůbec nic nemohlo pohnout. Byly jsme jako uhranuté, cítily jsme neklid a přitom jsme se nebály.

Něco na tom místě bylo jinak, něco, co  nedokázaly naše oči ani mysl pojmout. Po chvíli jsme se rozhodly otočit zpátky.

Jakmile jsme se vzdálily z té „černé zóny“, všechno světlo se najednou vrátilo zpátky – hvězdy, měsíc, i naše baterky opět začaly svítit. A s nimi se znovu ozvaly i zvuky lesa: šum listí, houkání sov, cvrkot cvrčků.

Dodnes na to vzpomínám

Od té chvíle jsme se už nikdy neodvážily projet kolem toho domu v noci. Ani ve dne tam ostatně nebylo něco, co by nás lákalo.

Ten zážitek nám ale zůstal jako tichá připomínka, že svět není jenom tím, co vidíme, a že některá místa mají své vlastní pravidla, která nejsou vysvětlitelná. Evu to přivedlo ke studiu ezoteriky, kterému se pak věnovala po celý život.

Já, když jsem pak v pozdějších letech procházela kolem toho místa, cítila jsem zvláštní chvění. Nebyl to strach, spíš hluboký respekt k něčemu neviditelnému a nepochopitelnému.

Dnes už tam ten dům dávno nestojí, zbourali ho a někdo si tam postavil vilu. Neslyšela jsem ale o tom, že by se tam dělo něco podivného.

Ten dávný zážitek mě dovedl k pochopení, že ne všechno v životě musí mít vysvětlení, a někdy stačí jen přijmout, že existují hranice našeho vnímání.

A právě tohle přijímání mě naučilo víc než všechny odpovědi světa. Vím, že tajemství jsou všude kolem nás, a my jsme jen malými svědky něčeho většího, co přesahuje naši běžnou realitu.

Jana V., (68), Vysočina