Každá závislost je problémem a v partnerském vztahu dvojnásobným.

S Martinem, svým manželem jsem se seznámila na vysoké škole. Nezapomenu, jak ke mně lezl přes okno v noci na kolej, jak jsme se po večerech procházeli nebo na romantické táboráky s kytarou u ohně.

Byli jsme zamilovaní a nic nám nebránilo, abychom se vzali. Brzy přišel první syn, tři roky poté pak druhý. Dlouhá léta jsme prožívali klidný a bezproblémový vztah, bez hádek a bez finančních či zdravotních problémů.

Po návratu přišlo překvapení

Martin byl úspěšný i v práci, ale po padesátce musel absolvovat delší pracovní stáž. Odjel na půl roku na druhý konec republiky. Domů přijel za tu dobu jen třikrát na víkend. V té době už byli oba synové z domu. Nemohla jsem se dočkat, až bude znovu se mnou.

Když se tak stalo, zpočátku se zdálo být vše v pořádku. Brzy jsem ale zjistila jednu věc: na stáži s ním byli o generaci mladší kolegové a od těch Martin pochytil vášeň pro počítačové hry.

Zaskočilo mě, když místo toho, aby se ke mně večer přitulil, zapnul si osobní počítač a začal hrát strategickou hru o dobývání světa. Přišel do postele až nad ránem. Hned jsem mu řekla, že si nepřeji, aby se to opakovalo.

Bylo to však marné. Nehodlal si nechat svoji novou vášeň vzít. Hře se věnoval většinou odpoledne na pár hodin. Těžko jsem se s tím smiřovala, viděla jsem, jak se Martin mění.

Odjela jsem na pár dnů ke kamarádce, a když jsem se vrátila, manžela jsem našla se zarudlýma očima u monitoru. Pohádali jsme se. Slíbil, že své hraní omezí.

Usínala jsem sama

Další šok nastal, když jsem jednou přišla dříve domů, a našla tam manžela, samozřejmě za počítačem. On kvůli té hloupé hře nešel ani do práce! Vytočilo mě to, neměla jsem slov pro takové chování.

Občas jsme pak hráli jinou „hru“, kdy jsem já schovávala kabely a on je hledal po celém domě. To byla nejčastější příčina našich hádek. Manžel utíkal za odpočinkem do virtuálního světa.

O některých víkendech odešel od počítače, jen když se potřeboval najíst nebo jít na toaletu. Usínala jsem sama v posteli za zvuku ťukajících kláves. Manžel dobyl svět už asi milionkrát a stále mačkal to hloupé tlačítko „nová hra“.

Nechápala jsem, jak nám taková hloupost mohla rozvrátit manželství. Plakala jsem po večerech do polštáře, ale nevzdávala jsem se. Kdysi jsem si vybrala, že s tímto člověkem strávím svůj život a nechtěla jsem to měnit. Iniciativa však musela vycházet z mé strany.

Našla jsem cestu

Výhrůžky a hádky byly zbytečné. Zkusila jsem to jinak. Snažila jsem se dělat Martinovi program. Přála jsem si, aby svůj volný čas trávil se mnou. Mrzelo mě však, že úsilí pocházelo jen ode mě.

Pokud jsem ho odpoledne nepovolala na procházku, namířil si to rovnou k počítači. Pokud jsem ho nepovolala na společný oběd, zůstal zaseknutý ve virtuálním světě. Chtělo to vážný rozhovor. A tak jsme si povídali. Tak, jako už dlouho ne.

Ukázalo, že manžel postrádal s přibývajícím věkem pocit potřebnosti a zájmu okolí o něho, a tak se stával důležitým alespoň v počítačových hrách. Najednou jsem před sebou viděla člověka, který se bojí, cítí odpovědnost a neví, jak ji unést.

Přál si nějak se s tím vyrovnat a počítačové hry mu dopřávaly alespoň nějaké útočiště. Ujistila jsem Martina, že ho chápu a navrhla jsem mu, že bychom mohli začít cestovat.

Naplánovali jsme spoustu výletů u nás i do zahraničí. Zabralo to, manžela to znovu nastartovalo. Dnes vím, že to mohlo dopadnout i hůř, ale naštěstí se tu rozvíjející se závislost podařilo zachytit včas.

Magda N. (56), Olomouc