Život přináší situace, ve kterých se musíme rozhodnout, co je důležité.
Vždycky jsem se nejvíc ze všeho bála samoty. Proto jsem rozvod s manželem prožívala dost dramaticky, musela jsem nějaký čas brát i prášky na uklidnění. Brzy po rozvodu jsem si pak začala hledat nového partnera.
Naprosto nás to rozdělovalo!
Radima jsem si našla přes inzerát na internetu. Byl rozvedený, stejně jako já a o dva roky mladší, což už po padesátce dávno nehraje roli. Už od prvního setkání jsem měla dojem, že je to ten správný muž pro mě.
Měli jsme spoustu společných zájmů i názorů, bezvadně jsme si rozuměli, náš rozhovor plynul bez nějakých trapných chvilek ticha. S Radimem mi bylo zkrátka fajn, tak jako s málokým předtím. Začali jsme se scházet stále častěji.
Teprve postupně jsem zjišťovala, že mi některé věci přece jenom vadí. Byl totiž hodně velkým flegmatikem a neměl moc smyslu pro praktický život. Tahle vlastnost nás opravdu rozdělovala; já jsem si vždycky potrpěla na pořádek, organizaci a spolehlivost.
Zato Radim měl vždycky na všechno spoustu času a nic pro něj nepředstavovalo problém. Jeho životním heslem bylo ono švejkovské „to chce klid a nohy v teple“.
Nevěděla jsem, co mám dělat
Největším šokem pro mě byla návštěva jeho bytu. Došlo k ní náhodně a neplánovaně, po návratu z jednoho výletu. Takový nepořádek, jaký v Radimově pronajatém obydlí panoval, jsem snad ještě neviděla.
Na moje námitky mi oponoval, že on se tam cítí dobře a že přece o nic nejde. Ocitla jsem se tak v situaci, kdy jsem nevěděla, co mám dělat.
Ve všem ostatním mi Radim vyhovoval, ale uvědomovala jsem si, že bychom se kvůli jeho laxnosti a nedostatku smyslu pro pořádek stále dohadovali. Nebo bych mlčela a dusila vše v sobě, což by také nebylo dobré.
Zkoušela jsem Radimovi jasně říkat, co mi vadí, ale za půl roku, co jsme spolu chodili, se nic nezměnilo. Nakonec jsem to vzdala, i když jsem svému příteli neřekla přesné důvody. Někdy si říkám, že jsem udělala dobře. Jindy, jako teď, když vám to píši, je mi to strašně líto.
Dagmar K. (49), Svitavy
