Příliš dlouho jsem se zaměřovala na kariéru a pak jsem na to doplatila.

Teprve po osmatřicátých narozeninách jsem si uvědomila, jak moc jsem svůj dosavadní život zatím zasvětila práci. Úplně jsem z něj vypustila to, s kým budu. Najednou mi docházelo, že život nejsou jen porady, pracovní cesty a dílčí úspěchy v zaměstnání. Do té doby byla většina mých vztahů nezávazných.

Neměla jsem moc na výběr

Jako normální ženská jsem si neodpírala nic z toho příjemného, co kontakt mezi oběma pohlavími nabízí. Asi deset let svého života jsem vlastně jen flirtovala, protože poslední „vážný“ vztah jsem ukončila někdy ve čtyřiadvaceti po vysoké škole.

Žila jsem si dobře, měla jsem vysoký plat, mohla jsem si dovolit utrácet. O bydlení jsem rovněž měla postaráno. Poněkud pozdě mi začalo docházet, že tohle všechno k životnímu štěstí nestačí a že mi hrozí osamělé stáří.  Zmocnila se mě panika.

Měla jsem dlouholetou kamarádku ze studií, jmenovala se Denisa. Většinou se ona radila se mnou, nyní jsem potřebovala já ji.

Denisa byla šťastně vdaná, měla dvě děti, a i když dělala běžnou práci za průměrné ohodnocení, vypadala šťastně a spokojeně Většina mužů je už rozebraných nebo zadaných.

Ti, kteří se chtěli ženit a mají smysl pro rodinu, už mají děti. Ti, co se zatím neoženili, dávají buď přednost práci jako ty nebo jsou prostě nějak podezřelí. Doporučila mi, ať si zkusím dát inzerát.

Dosáhla jsem svého cíle

Dost mě to všechno zdrtilo. Uvědomila jsem si, že úspěch v kariéře nemusí ještě znamenat úspěch v životě. Cítila jsem se najednou jako někdo, kdo po určité stránce prohrává. A byla jsem ochotna k různým kompromisům. Moje hledání nebylo příliš úspěšné.

Probírala jsem odpovědi na inzerát společně s Denisou a vytipovaly jsme nakonec jednoho jediného – rozvedeného podnikatele, čtyřicátníka Marka. Příliš se mi na to rande nechtělo, ale přinutila jsem se. Nedopadlo to tak nejhůř. Marek byl sympatický, upravený, inteligentní.

Jiskra sice přeskočila jen jednostranně – a to směrem od něho – ale věděla jsem, že na to věci nemůžu moc koukat. Nebylo mi holt už sedmnáct. Po první schůzce následovaly další a do měsíce mě Marek požádal o ruku. To byl cíl, kterého jsem chtěla dosáhnout.

Trochu jsem pochybovala, jestli je to ten správný způsob. Denisa byla ale nemilosrdná. Řekla mi, že je mi třicet osm, nemám manžela ani dítě a Marek mě rád – tak proč se bránit? Nevěřila jsem ale, že bych s ním mohla prožít dobrý vztah. Kamarádka mě ale uzemnila, že čas mi bude utíkat stále rychleji.

Jsem spokojená, ale bez lásky

Za čtvrt roku po seznámení jsme se s Markem vzali. Svatbu jsem měla malou, jen pro blízký okruh přátel, nicméně celkem luxusní.

Na svatební cestu jsme jeli na Kanárské ostrovy a já si na Marka pomalu začínala zvykat – především tedy na fakt, že to byl sňatek z rozumu a pět minut po dvanácté.

Tím, jak jsem se vdala, narostla moje touha po dítěti. Manžel měl z předchozího manželství dvanáctiletou dceru, ale moc často ji nevídal, protože žila na druhém konci republiky. Dítěti se nebránil a já za půl roku po svatbě přišla do jiného stavu. Narodil se mi – byť s komplikacemi – syn.

O dalšího potomka už jsme se pak nesnažili. Syn je dnes už dospělý a já mám za sebou dvacet let klidného manželství, které mi nekomplikuje život, zároveň je mi však líto, že jsem neprožila opravdovou velkou lásku.

Jsme s Markem prostě jen takoví dobří známí, kteří žijí vedle sebe, a jinak nás nic nespojuje. Možná jsem měla přece jen počkat na opravdový cit; ale kdo ví, zda bych se dočkala.

Svůj život jsem si zkrátka zkomplikovala kdysi sama. Chtěla bych jen říct všem kariéristkám, že mohou dopadnout podobně jako já.

Věra T. (58), Přerov