Smrt se mému synovi pověsila na paty. Osud se snažil upozorňovat na nebezpečí na každém kroku, on však nenaslouchal. Marně jsme mu domlouvaly já i moje snacha.

Syn byl od dětství úrazový typ. Nikdy nebyl nemocný, jeho zdraví bylo pevné, ale karamboly všeho druhu ho vyhledávaly často. I přes své dramatické zkušenosti byl nepoučitelný. Osud ho varoval vždycky, on si ale nikdy věci mezi nebem a zemí nepřipouštěl.

Tehdy – před smrtí – se mu začaly zdát podivné sny, a ty se opakovaly. Se snachou jsme se snažily rozluštit, co by mohly znamenat, syn však stál na svém. Podle něho to byly pouze zmatené výjevy, které nemají vážnější význam.

Přikláněl se k názoru, že sny jsou pouze jakousi defragmentací mozku jako je tomu u počítače, mozek uklízí, ukládá si věci důležité a ty nepodstatné maže. My však byly přesvědčené, že se jedná o sny věštecké. Měla jsem s nimi zkušenost.

Jeden takový mě varoval před cestou, která skončila velkým kotrmelcem mého auta do pole.

Sáhla jsem po snáři

Mé nehodě předcházel klasický varovný sen. Šla jsem přes jakýsi most, ten se mi rozlomil pod nohama a já spadla do temné, rozbouřené řeky. Zážitek to byl tak živý, že jsem se probudila s bušícím srdcem až v krku.

Musela jsem vstát a otevřít starý snář po babičce. V něm jsem se dočetla, že temná voda znamená velké až smrtelné nebezpečí… A to se mi také hned vzápětí potvrdilo. Navíc se mi to zdálo ze čtvrtka na pátek.

A podle starých pověr našich předků čtvrteční sny se plní a pátek nešťastný je den… Pro mě tehdy skončil v rozbahněném poli a z auta jsem vylézala jako z tanku. Leželo na boku, dveře se nedaly otevřít, tak jsem se protahovala okýnkem.

Smrt se mu vysmála

Syn míval věštecké sny běžně, ale nevěnoval jim žádnou pozornost. Před těžkým pracovním úrazem se mu zdálo, že jej chová jeho mrtvá babička, moje maminka, a zpívá mu. A opravdu jen zázrakem unikl smrti. Jen co se z úrazu vzpamatoval, zdál se mu další sen.

Řídil nákladní auto, jehož náklad měl kamsi dopravit. Auto se ale cestou porouchalo. Opravil jej, a šel zkontrolovat náklad, jestli je v pořádku. Když odhrnul plachtu, zjistil, že veze rakve. V tu chvíli z jedné vyskočila mrtvola a začala ho škrtit.

Syn se vytrhl a utíkal pryč. Doběhl až k řece, skočil do vody a plaval na druhý břeh. Když doplaval, mrtvola tam už na něj čekala. Plaval tedy zase zpět. Ale ona už tam zase byla a smála se mu.

Tak můj synek plaval z jedné strany řeky na druhou, až to mrtvolu omrzelo a křikla na něj. „Však já tě stejně dostanu!“ A naštvaně odešla. Několik týdnů na to zahynul můj syn při autonehodě.

Růžena (61), Brno.