Nad našimi osudy určitě bdí síly z jiných světů.

Vždycky jsem věřila, že svět kolem nás je plný jemných signálů, které bychom neměli přehlížet. A věřím také tomu, že smrtí lidská existence nekončí. Duše odcházejí jinam, ale někdy se dokážou vrátit – alespoň na chvíli – aby ochránily ty, které milovaly. Můj dvacet let starý zážitek je toho důkazem.

Jeho hlas byl naléhavý

Po smrti mého otce zůstala maminka sama v našem rodinném domě na vesnici. Jezdili jsme za ní pravidelně každou sobotu, abychom ji potěšili a pomohli jí s tím, co bylo třeba. Jednu zimní sobotu, kdy napadl čerstvý sníh, jsme se opět chystali na cestu.

Obvykle jsme jezdili autem, občas s námi jel i syn nebo dcera. Tu noc se mi však zdál neobyčejně živý sen. Viděla jsem v něm otce, jak se na mě dívá vážným pohledem a naléhavě mi říká, abychom tentokrát nejeli autem, ale zvolili autobus.

I když je to nepohodlnější a cesta trvá déle, prosil mě, abych to udělala. Probudila jsem se celá rozrušená a dlouho jsem o tom přemýšlela. Když jsem znovu usnula, sen pokračoval – otec znovu opakoval své varování.

Unikli jsme smrti?

Ráno jsem o snu řekla manželovi. Čekala jsem, že se mi vysměje nebo to odbude jako hloupost, ale k mému překvapení to vzal vážně. Řekl, že změna neuškodí, a tak jsme se rozhodli jet autobusem. Cesta proběhla klidně, návštěva u maminky byla příjemná.

Když jsme se chystali k odjezdu, přišel k mamince soused. Byl rozrušený – právě se dozvěděl, že nedaleko vesnice došlo k vážné dopravní nehodě. Srážka několika aut si vyžádala i oběti na životech.

A podle jeho vyprávění se nehoda stala právě v době, kdy bychom po té silnici jeli i my, kdybychom se rozhodli pro auto. Vyprávěla jsem mamince o snu, který nás možná ochránil před tragédií.

Také ona věřila, že to byl otec, kdo se mi pokusil ze záhrobí předat důležité varování. Od té chvíle jsem si jistá, že i když tu s námi fyzicky není, stále nás sleduje a chrání. A já jsem vděčná, že jsme jeho poselství vyslyšeli.

Jana B. (61), Olomouc