Nikdy nevíme, ve kterém okamžiku nás překvapí nevysvětlitelná záhada.    

To zrcadlo nám viselo v předsíni celá léta. Nikdy se kolem něj nic zvláštního nedělo, zkrátka takové ty obvyklé věci. Odcházíte z bytu a podíváte se, jak vypadáte. Jednoho dne se ale něco změnilo, alespoň pro mě.

Stála jsem tam několik minut

Bylo letní odpoledne a já jsem se chystala na návštěvu ke kamarádce, která bydlela nedaleko od nás. Když jsem ale kontrolovala v zrcadle svůj vzhled, podlomila se mi kolena. Vůbec jsem tam totiž sama sebe neviděla.

Místo toho jsem hleděla na úplně jiný prázdný byt. Musela jsem si promnout oči, jestli nemám nějaké halucinace, ale ani potom ten obraz nezmizel. Vůbec jsem to nechápala.

A zrovna jsem byla doma sama, manžel se synem odjel na fotbal a dcera měla rande s přítelem. Stála jsem tak několik minut a nevěřícně koukala do zrcadla. Odvážila jsem se k němu přistoupit a dotknout se skla.

Bála jsem se, že mi ruka zrcadlem projde a ocitne se v tom druhém světě. To se ale naštěstí nestalo, moje prsty normálně narazily na pevnou plochu zrcadla. Rozhodla jsem se z chodby na chvíli odejít a vrátit se do obývacího pokoje, jestli se mezitím něco změní.

A skutečně změnilo: jakmile jsem znovu před zrcadlo předstoupila, všechno bylo zase jako dřív. Odrážela se v něm chodba i já samotná. Poněkud zmatená jsem tedy konečně vyrazila na plánovanou návštěvu, ale celá ta příhoda mi nešla z hlavy.

Když jsem jí vyprávěla kamarádce, myslela si, že si vymýšlím. A doma jsem se o tom pak nechtěla zmiňovat, abych se nezesměšnila.

Bála jsem se, že jsem nemocná

Mohla bych to bývala považovat za nějaký přelud nebo zatmění mozku z horka – toho dne byl skutečně pařák. Jenže za dva týdny se všechno opakovalo; opět ve chvíli, kdy doma nikdo jiný nebyl.

V zrcadle se znovu objevil pohled do jiného bytu v nějakém jiném světě. Tentokrát jsem se tam vydržela dívat skoro deset minut.

Nic se tam nedělo, vypadalo to jako opuštěné místo, ale v poslední chvíli, kdy už jsem odvracela hlavu, náhle v tom bytě někdo rychle přešel. Leknutím jsem tlumeně vykřikla.

Zapotácela jsem se, zatočila se mi hlava a jakmile jsem znovu do zrcadla pohlédla, opět jsem viděla už jen sebe jako vždy. Začala jsem se bát, že bych mohla být nějak psychicky nemocná. Nevěděla jsem ale, s kým bych se o tom měla poradit.

Zkusila jsem to anonymně na internetu a trochu mě uklidnilo, když mi jedna paní v diskusi napsala, že několik let prožívala něco podobného. Vysvětlit si to ale nedokázala.

Nějaký jiný muž pak připsal, že to může být paralelní svět, který existuje vedle toho našeho a občas se s tím naším na chvilku propojí.

Stávalo se to několikrát do roka

Potřetí mě už pohled do jiného světa v zrcadle nepřekvapil. Spíš jsem byla zvědavá. Dokonce jsem si přála, aby se tam, „na druhé straně“ někdo objevil.

Pět minut jsem ale hleděla jen do prázdného bytu, pak jsem pocítila bolest hlavy a zrcadlo se chovalo opět normálně. Zajímavé bylo, že k tomu vždy docházelo, když doma nikdo jiný nebyl.

Stávalo se mi to několikrát do roka a jen dvakrát jsem v tom jiném světě zahlédla také jiného člověka. Náš byt jsme později rekonstruovali a součástí toho byla i úprava chodby.

Od té doby, co jsme zrcadlo sundali a později vrátili na své místo, tak už se mi nikdy nestalo, že bych v něm viděla něco odlišného od skutečnosti.

Při vzpomínkách na to, jak se mi nabízel pohled do jiného světa, mě stále trochu mrazí v zádech, ale současně se mi po těch chvílích i trochu stýská. A občas se ptám sama sebe, jestli třeba někde jinde existuje zrcadlo, kterým se lidé dívají do našeho bytu.

Pavlína S., (47), Tachov