Rodiče mi do vztahů mluvili vždycky a hodně. Já sama jsem u své dcery takovou chybu udělat nechtěla. Zapomněla jsem ale, že matka by některé věci v životě svých dětí přehlížet neměla!

I když jsem do manželství vstupovala až v pětadvaceti a rozhodně jsem nebyla nějaké naivní děvčátko, nevydrželo nám to. Šli jsme od sebe, když bylo Soně šest let. Já zůstala sama s dcerou, občas jsem měla nějakou tu známost, ale nic vážného.

Zato manžel si do roka pořídil novou rodinu. Na Soňu neměl čas. Sice na ni platil, ale vlastně vyrůstala bez táty. 
Možná proto jí to později s chlapci moc nevycházelo.

Naivní představy

„Víš mami,“ říkala mi zasněně, „láska musí být velká, bezpodmínečná a vášnivá. Malé city nemají smysl.

Já chci zažít něco mimořádného.“ Místo toho, abych ji v takových nezdravých představách krotila, nechávala jsem jí volnou ruku, nebo jsem jí dokonce přitakávala. Chtěla jsem, abychom byly kamarádky, nechtěla jsem na ni tlačit tak jako rodiče tlačili na mě.

Jenže jsem ji pak často musela utěšovat, když jí nevyšla další osudová láska. Byla jsem dokonce tak nezodpovědná, že jsem jí nerozmlouvala ani vztah s ženatým chlapem! Nepřipadalo mi to sice úplně v pořádku, ale brala jsem to tak, že lásce člověk neporučí.


Myslela si, že je ten pravý

Když se Soňa seznámila s Karlem, vypadalo to, že tentokrát by to mohl být ten pravý. Nebyl to žádný rozervaný umělec, mámin mazánek ani pochybný podvodníček. Byl inženýr, pracoval v počítačové firmě, měl vlastní byt a dobře vydělával.

To samozřejmě nebylo pro Soňu důležité. Její představy splňoval proto, že se dokázal chovat romanticky, ale taky v sobě měl vášeň. Pravda, někdy se ta vášeň projevovala na můj vkus dost podivně.

Třeba, když udělal v restauraci scénu kvůli číšníkovi, který podle něj se Soňou flirtoval. Ale jinak byl opravdu dokonalý a dcera na něm milovala i ty scény. „Je to koření lásky. Důkaz, že mě skutečně miluje,“ říkala.

Na pohled rodinná idylka

Po roce mi dcera nadšeně oznámila, že se budou brát. Svatbu jsem jí nerozmlouvala, neměla jsem důvod. Byla šťastná a s Karlem vypadali jako ideální pár.

Krásní, mladí, úspěšní a zamilovaní.
Těsně před oslavou druhého výročí se jim narodila dcera Kačenka, o tři roky později syn Jiříček. Pořídili si domek, všechno vypadalo dokonale. Až na to, že se Soňa doma nudila.

Když byly Jiříčkovi tři, začala uvažovat, že by se vrátila do práce. Dělala zdravotní sestru a bavilo jí to, rozhodně nechtěla z oboru vypadnout. Nějaký čas mluvila o tom, jak se do práce těší, ale pak přestala. Samozřejmě jsem se jí zeptala proč.


„Víš, Karlovi by se to nelíbilo. Myslí si, že bude lepší, když zůstanu doma s dětmi. Ale nabídl mi, že mi bude dávat víc peněz, to je od něj hezké, ne?“

Zmocnily se mě první pochyby

Nebyla jsem si jistá, jak moc hezké to od něj je, jenže dceři jsem se do vztahů nikdy nepletla. Ale samozřejmě mě napadlo, co bude, až budou děti větší.
 Když šel Jiříček do první třídy, začaly u nich doma hádky.

Dcera samozřejmě chtěla jít pracovat, alespoň na pár hodin denně, jenže Karel byl proti. Teď už nešlo jen o děti, ale i o to, aby mu manželku neobtěžovali nějací dědci v nemocnici. Soňa se tím někdy bavila, jindy ji to štvalo.

Mě mrzelo, že vnoučata musí být svědky ošklivých rodičovských hádek.
 Nakonec si dcera prosadila svou.

Modřiny přibývaly

Po pár měsících jsem si všimla modřiny na její tváři. Chvíli trvalo, než jsem se odhodlala se jí zeptat, jak k ní přišla. Tvrdila, že ji v práci nešťastnou náhodou udeřil pacient, který měl záchvat křečí. Nevím proč, ale moc jsem tomu nevěřila.

Ale mlčela jsem. 
Postupem času začaly drobné úrazy, po kterých dceři zůstal tu monokl, tu modřiny. Místo toho, abych rázně zasáhla, nechala jsem se ukolébat jejím lhaním. 
Jednou odpoledne jsem byla s vnoučaty v parku.

Honili se s ostatními dětmi, když se najednou Jirka dostal do hádky s nějakou holčičkou, stejně starou jako on. Pak jsem uviděla, jak ji zničehonic uhodil do tváře. Holčička utekla a já zůstala jako opařená.

Sotva jsem se vzpamatovala, pustila jsem se do vnuka, že něco takového nesmí dělat, že to prostě nepřipadá v úvahu. Chvíli mě poslouchal, a pak mě přerušil: „Ale babi, co to řešíš. Holky se prostě bít musí, když neposlouchají.“

Dcera si nedala říct

Udělalo se mi zle. Tohle očividně neměl ze sebe. Najednou mi bylo jasnější, kde se ty záhadné úrazy mé dcery berou. 
Ještě ten den jsem ji začala přemlouvat, aby se odstěhovala ke mně. Jenže o tom nechtěla ani slyšet.

Nejdřív zapírala, když jsem pohrozila, že se zeptám dětí, přiznala pravdu. Ale sama před sebou se vymlouvala, že nějaká ta rána nic neznamená, vždyť je to přece z lásky.


Musí ho udat!

Uplynulo asi půl roku, když mi volala večer vnučka, že se mamince něco stalo. Hrklo ve mně. Když jsem přijela k dceři domů, myslela jsem, že to snad nepřežiju. Dcera ležela zmlácená na podlaze, napůl v bezvědomí. Děti byly vyděšené, Karel byl pryč.

Zavolala jsem záchranku, pak policii.
 Z nemocnice šla dcera ihned ke mně. Je dobře, že se ke Karlovi nechce vrátit. Trochu mě však děsí, že se s ním nechce ani rozvést. Trestní oznámení na něj také zatím odmítá podat, i když jí k tomu stále nabádám.

A také strašně lituji toho, že jsem jí hned zpočátku neřekla, že by ho raději měla nechat jít.

Marie L. (60), Zlín