Když jsem přišla o práci, která pro mě hodně znamenala, byl to šok.

Některé rány přicházejí v životě nečekaně. Ztratila jsem práci, na které mi velmi záleželo. Byla to pro mě velká rána, tím spíš, že k tomu došlo podrazem ze strany kolegy.

Zalíbil se nové šéfové natolik, že ji postupně ovládl a „zařídil“ tak zákulisními intrikami moji výpověď.

Do té doby jsem byla spokojenou třiapadesátiletou ženou, která věří sobě i ostatním a dokáže ze sebe vydávat to nejlepší. Tenhle svět jistot se náhle rozbil a já z toho byla opravdu nešťastná. Ještě že jsem měla svého přítele.

Věděl, co potřebuji

Kamil věděl celkem dost o poměrech v mém zaměstnání a sledoval celý můj náhlý pád s informovaným odstupem. Když k němu došlo a já se v rozhovoru s majitelem firmy dozvěděla, že končím, Kamil jako by to čekal.

Utěšoval mě, souhlasil se mnou, že je to nespravedlivé a svolával hromy a blesky na šéfovou a kolegu. On sám měl svoji pozici celkem jistou, vydělával dost a konec mé práce nás příliš finančně neohrožoval.

Navrhl, abych si od všeho odpočinula, než se pustím do nějakého jiného budování své kariéry.Nejprve jsem o pobytu u moře nechtěla moc slyšet, pak jsem si ale řekla, že na ni mám po všech těch večerech i víkendech, které jsem práci věnovala, nárok.Kamil vybral jeden lepší hotel na Kanárských ostrovech a vyrazili jsme na dvoutýdenní dovolenou.

Znovu jsem ztrácela naději

Vytrhli jsme si těch čtrnáct dní z kalendáře života a prožili je naplno. Hodně mě to osvěžilo, zvedlo nahoru. Ano, po návratu to na mě zase trochu dopadlo, přece jen se nedalo unikat věčně.

Byla jsem ale nyní plná optimismu a věřila, že si najdu podobnou práci jako předtím. A hned jsem se do toho pustila. Uběhl týden, dva, tři – a pomalu jsem zase začala ztrácet naději.

Dvakrát jsem v nabídkách zaměstnání objevila něco, co by mě eminentně zajímalo, ale pokaždé jsem přišla pozdě – místo už bylo obsazeno. Vždycky mě to shodilo o jeden stupínek na žebříčku sebedůvěry dolů.

Kamil mi říkal, že moc spěchám a jeho slova mě pokaždé uklidnila. Byla jsem ráda, že u sebe mám někoho, kdo mi dodává sílu i v okamžicích, kdy jsem propadala zoufalství a beznaději. Kamilova vyrovnanost byla tak trochu nakažlivá.

Dočkala jsem se satisfakce

Snažila jsem se podle jeho rady dívat na svoji situaci s odstupem a věřte nebo ne, pomáhalo to.Kdykoliv jsem si říkala, že jsem svoji životní šanci už ztratila, Kamil mě pohladil a řekl, že to zvládneme a že mě čeká spousta zajímavých věcí, na které si umím díky své trpělivosti počkat.

Za měsíc jsem se přihlásila do konkurzu na místo ve firmě, která byla konkurenční vůči té mé předchozí. Nebyla to pozice přímo odpovídající mému někdejšímu postavení, ale mohl to být dobrý startovní bod.

Trochu jsem se obávala, zda skutečnost, že jsem pracovala pro konkurenci, nebude spíš nevýhodou. Nebyla. Místo jsem získala. Měla jsem z toho smíšené pocity, zatímco Kamil mi gratuloval a dokonce vymyslel večeři na oslavu.

Protestovala jsem, že jedno malé vítězství ještě nic neznamená,ale přítel odvětil, že jsem na dobré cestě a na víc mám vždycky jeho. To bylo vlastně tím nejdůležitějším sdělením.

Vzhledem ke svým znalostem a tomu, že mě práce opravdu bavila, dostala jsem se za pár měsíců znovu o něco výš.A když pak moje nová firma kupovala tu moji starou – protože ta se mezitím dostala do existenčních potíží, i kvůli té šéfové a onomu kolegovi – cítila jsem velkou satisfakci.Nyní pracuji tam, kde si mě váží a kde nikdo nikoho nepodráží.

Marie L. (55), Plzeň