Na začátku příběhu naší čtenářky se stalo něco podivného. Na konci ji po nějakém čase čekalo děsivé odhalení!

Poté, co se moje kamarádka Romana odstěhovala na druhý konec republiky, byly jsme odkázané na komunikaci přes internet a přes mobil. Volaly jsme si poměrně často, vždyť jsme se znaly už od dětských let a věděly jsme o sobě úplně všechno. Jednoho dne se nám stala zvláštní a děsivá příhoda.

Kamarádka mi nevěřila

Začaly jsme si povídat, když jsem najednou uslyšela nějaké hlasy v pozadí. Zeptala jsem se Romany, s kým to tam je. Udiveně namítla, že je doma a je sama. Řekla jsem jí o těch hlasech. Kamarádka prohlásila, že se nám asi do hovoru připletla nějaká jiná linka.

Nejlépe tedy bude, když zavěsíme a zavoláme si znovu. Pak už nás snad nikdo rušit nebude. Udělaly jsme to tak, jak řekla. Nic se tím ale nezměnilo. Zatímco já jsem slyšela ve sluchátku cizí lidi, Romana slyšela pouze mě.

Bylo to divné, protože v případě promíchání nějakých hovorů bychom měly to narušení vnímat obě. Kamarádka si z toho dělala tak trochu legraci. Chtěla slyšet, co ony hlasy říkají. Rozhodla jsem se, že náš hovor začnu nahrávat.

Současně jsem se snažila zachytit nějaká slova. Při pozorném naslouchání jsem si uvědomila, že cizí hlasy jsou dva, patří starším lidem, muži a ženě – a že mluví česky. Zněly ale hodně v pozadí a bylo rozumět jen některým slovům.

Jedno z nich jsem ale zachytila přesně, protože se několikrát opakovalo. Bylo to slovo „Romana“, tedy jméno mé kamarádky!

Nepřesvědčila jí ani nahrávka

Povídaly jsme si dál a Romana každou chvíli vyzvídala, jestli ty hlasy pořád slyším. Vždy jsem jí řekla, že jí pak pustím nahrávku, ať se přesvědčí. Pak mě jednu chvíli zamrazilo, protože jsem jasně rozpoznala, jak mužský hlas řekl: „Ona zemře“.

Ženský hlas něco odpovídal. Tomu už nebylo rozumět, ale podle tónu jsem pochopila, že se snaží protestovat. Po chvilce jsem opět zřetelně slyšela, jak žena prohlásila:

„To bude dobré.“ Bylo pro mě hodně složité soustřeďovat se současně na to, co říká Romana a na hlasy, které zněly v pozadí. Nechtělo se mi věřit, že kamarádka opravdu nic neslyší. Asi za pět minut hlasy zmlkly.

Řekla jsem to Romaně, ale ta odpověděla, že si nevšimla žádné změny. Chtěla každopádně nahrávku slyšet. Pustila jsem jí záznam. Kamarádka přiznala, že nějaký šum, který tam nepatří, slyší. Dál si trvala na tom, že se jednalo o poruchu v éteru. S tím jsme se rozloučily.

Bála jsem se o její život!

Večer, když přišel domů manžel, všechno jsem mu vyprávěla. Nahrávku jsem mu pustila. Uměl pracovat s různými programy v počítači, takže se mu částečně podařilo jí upravit. Bylo rozumět více slovům.

Vyplývalo z nich, že ti dva lidé, kteří mluví, se bojí o život Romany. Radili jsme se, co s tím a manžel doporučil, ať jí nic neříkám, aby se zbytečně nevyděsila. Poslechla jsem, ale stejně jsem musela pořád na kamarádku myslet.

A brzy jsem se o ni i začala bát, protože Romana vážně onemocněla a musela na operaci. O tom všem jsem se dovídala od jejího manžela a dcery. Půl roku jsem prožívala strašnou nejistotu ohledně kamarádčina osudu.

Naštěstí se ze svých zdravotních problémů dostala. To byl pro mě dostatečný důvod, abych se za ní vydala přes celé Česko a znovu jsme se viděly osobně. Vezla jsem s sebou i tu nahrávku a celou cestu jsem přemýšlela, jestli jí mám Romaně pustit.

Nakonec jsem to udělala. Obě jsme zůstaly v šoku. Romana, když ty hlasy slyšela a já, když řekla, že se jedná o jejího dědečka a babičku. Ti byli samozřejmě už dávno mrtví.

Zdá se ale, že z jiného světa nad svojí vnučkou drželi něco jako stráž – a já jsem to nějakým nedopatřením zjistila!

Jitka K., (48), Uherské Hradiště