Na tajemném místě za hranicemi jsem prožila nevysvětlitelnou příhodu!

Stalo se mi to před lety na Slovensku. Byla jsem tam na dovolené s manželem. Ten je na rozdíl ode mě tak trošku pecivál a málokdy se mi ho podařilo vytáhnout na procházku.

Jednoho dne jsem se vydala na menší túru po okolních lesích a tak trochu jsem zabloudila.

Z rohu vycházela záře

Už jsem začínala panikařit, tím spíš, že jsem se dostala do míst, kde můj mobil neměl pokrytí. V temním lese bylo těžké se orientovat. Najednou jsem přišla na menší mýtinu a tam jsem spatřila napůl rozbořenou stavbu. Byl to nějaký starý kostel.

Překvapilo mě, že se něco takového vůbec na daném místě vyskytuje. Opatrně jsem se ke kostelu přiblížila. Zvědavost mi nedala a vstoupila jsem dovnitř. Místo působilo dost pochmurným až děsivým dojmem.

Už jsem se chtěla otočit a jít zpátky, když v tom jsem zaslechla nějaké hlasy. A hned nato jsem si všimla, že z jednoho rohu popraskané zdi vychází nějaká podivná namodralá záře.

Mojí první myšlenkou bylo dát se na útěk, pak jsem ale sebrala odvahu a k tomu místu přistoupila. Jak jsem se blížila k prasklině, hlasy byly stále zřetelnější. Nerozuměla jsem ale tomu, co říkají, šlo o úplně neznámou řeč.

Viděla jsem starodávné vojáky!

Napůl vyděšená, ale napůl zvědavá a fascinovaná jsem se dostala až k oné záři. Přesvědčila jsem sama sebe, abych se podívala do otvoru, odkud vycházela – a odkud byly slyšet i ty hlasy. Co jsem spatřila, bylo šokující:

viděla jsem nějaké dávné bojiště s vojáky v uniformách. Jako bych se dívala na nějaký zamlžený historický film. Nemohla jsem od té podívané odtrhnout oči a vzpamatovala jsem se až ve chvíli, kdy se záře začala vytrácet.

Za chvíli jsem už stála před obyčejnou rozbitou kostelní zdí. O svém zážitku jsem nikomu nevyprávěla, ani manželovi – každý by si myslel, že si vymýšlím. Jsem ale přesvědčená, že to, co jsem tehdy spatřila, byla nějaká časová smyčka, okno do minulosti!

Věra T. (47), Praha