Minulost nám může i po letech přinést nečekaná překvapení.  

Loni v létě jsem se rozhodla udělat v domě velký úklid. Zahrnovalo také sklep a půdu. Vyhradila jsem si na to celý víkend a byla jsem domluvená, že manžel mi případně pomůže odsunovat těžký nábytek.

Bylo to úplně vzadu

Během úklidu jsem objevila spoustu věcí, na které jsem zapomněla nebo které jsem dokonce považovala za ztracené. Nejvíc mě ale potěšilo, že jsem našla svůj deníček z doby dospívání. Připadala jsem si, jako bych nalezla nějaký poklad.

Očistila jsem ho, otřela z něho prach a zanesla ho z půdy dolů, abych si ho pak večer v klidu prolistovala a zavzpomínala. Bylo to zábavné i dojemné čtení, při kterém se mi vybavovali lidé i zážitky z mládí.

Manžel, když viděl, jak se usmívám, se ptal, co to mám. Řekla jsem mu to – jednalo se vesměs o zápisky z doby, kdy jsme se ještě neznali. Vzpomněla jsem si na všechny, kdo mi do deníčku něco napsali, až na jednu stránku úplně vzadu. Ta pro mě zůstala záhadou.

Vůbec se mi nevybavovalo, kdo se mi podepsal jako „tajný ctitel“ a nakreslil malou modrou růži.

Sestra mi něco připomněla

Nad tou záhadou jsem přemýšlela několik dalších dnů. Pak mě napadlo, kdo by to mohl vědět: moje mladší sestra Zuzana, která mě vždycky tak trochu špehovala a znala. Zajela jsem za ní do vesnice za Prahou, kde bydlela v našem rodném domě.

Ani sestra si ale po těch letech nedokázala vzpomenout, kdo to mohl být. Připomněla mi ale jednu událost: můj deníček se mi tenkrát asi na týden ztratil a pak se znovu objevil.

Možná se v něm ten podpis s modrou růží objevil právě tenkrát, a protože byl úplně vzadu, já si toho nikdy nevšimla. Vypadalo to jako hodně pravděpodobné.

Záhada se tedy alespoň částečně vysvětlila, jen mě mrzí, že už se nikdy nedozvím, kdo mě to tenkrát v době dospívání tajně obdivoval. Škoda, že neměl odvahu říct mi to do očí!

Petra V. (59), Praha