Na ten zážitek nikdy nezapomenu, i když mi ho málokdo věří.
Dnes je mi už téměř sedmdesát let a mám spoustu vzpomínek. Jedna z nich se mi ale stále vrací. Tenkrát mi bylo jedenáct. Je to už přes půl století a přesto to všechno před sebou vidím, jako by se to stalo včera.
Nejsmutnější zpráva
Vyrůstala jsem v malé vesnici na Vysočině, kde nežilo mnoho lidí – všichni se tam znali jménem. Trávila jsem každý den se svou nejlepší kamarádkou Lenkou. Byla to kudrnatá živá dívka, neustále se smíchem na tváři a veselýma očima.
Všechno se změnilo jeden říjnový pátek. Obloha byla tenkrát zamračená a listí na stromech už začalo hnědnout. Lenka nepřišla do školy. Paní učitelka nám oznámila, že se stalo neštěstí. Naše spolužačka se vracela domů z návštěvy od tety z vedlejší vesnice.
V lese ji našli mrtvou, bez známek násilí. Jen tam ležela, jako by spala. Mluvilo se o srdeční vadě. Mezi námi dětmi se ale rozšířilo něco jiného: šeptanda o tom, že se Lenka pokoušela vyvolávat lesní duchy. Já jsem tomu nevěřila, vždyť jsem kamarádku dobře znala.
Přišla za mnou po třech dnech
Hodně jsem tehdy plakala a cítila jsem se na světě sama. V tichu svého pokoje jsem cítila prázdnotu, kterou nedokázalo vyplnit žádné slovo útěchy. O tři dny později se to stalo. Byla deštivá a větrná noc. Probudila jsem se s pocitem, že mě něco sleduje.
Nejprve to bylo jen napětí ve vzduchu, pak se ozvalo tiché zaklepání na sklo- jemné, skoro váhavé. Posadila jsem se na postel, srdce mi tlouklo jako splašené. Záclony se pohnuly. A pak jsem ji uviděla: Lenku.
Stála za oknem v promočených šatech, vlasy připlácnuté k hlavě, v očích prázdný pohled. Byla jiná, působila ledově a nepřirozeně tiše. Přesto jsem necítila strach, když jsem se na ni dívala. Cítila jsem lítost.
Potom Lenka i promluvila, ne nahlas, ale jako by v mojí hlavě. Řekla., že ji volali, ale že ona nechtěla. Nerozuměla jsem tomu, ale než mi to mrtvá kamarádka mohla vysvětlit, zmizela.
Udělala jsem, co mi řekla
Ráno jsem nikomu nic neřekla. Kdo by mi také uvěřil? Jedenáctileté holce, která tvrdí, že viděla mrtvou kamarádku za oknem? Zůstal ve mně ale tíživý pocit v hrudi a chlad v zádech. A také otázka, kdo byli „oni“, o kterých Lenka mluvila.
Uběhly týdny, skoro měsíc. Já už jsem znovu spala klidně. Jednoho dne jsem našla starý sešit, který patřil Lence. Ležel mezi stránkami jedné knihy, kterou jsem si kdysi půjčila. V sešitu byly kresby: kruhy a symboly, nápisy v jazyce, který jsem nepoznávala.
A v zadní části byl text o tom, že po zavolání někdo přijde, ale nemusí to být ten, koho chceme – a nesmíme zapomenout uzavřít kruh. Roztřásla jsem se tehdy strachem. V mém holčičím nitru se něco probudilo.
Měla jsem pocit, že za hranicemi našeho světa je opravdu něco, co nás slyší, když zavoláme. V noci pak opět přišla Lenka. Tentokrát jsem byla připravená a pustila jsem ji dovnitř. V pokoji se ochladilo a lampička u postele zhasla. Lenka mluvila a já její hlas slyšela uvnitř hlavy.
Řekla opět něco nesrozumitelného, že nechtěla, jen seděla u kruhu a oni byli tři. Zeptala jsem se, jestli jí můžu nějak pomoct. Poprosila mě, abych našla kámen, který ti tři položili do středu kruhu a ať ho hodím do ohně. Další den jsem šla na místo, kde Lenku našli.
Opravdu jsem našla kámen s podivným znakem. Rozdělala jsem oheň a káme do něj vhodila. Od té doby už se mi Lenka nikdy nezjevila. Dodnes přesně nevím, co se to tenkrát vlastně stalo – vím jen stoprocentně, že se to stalo.
Iva N., (63), Jihlava
Článek mě úplně vtáhl, nevim, co si o tom myslím, ale pokud to byla kámoška, asi bych taky chtěla zjistit, co se stalo.
Takových historek je spousta, ale zážitek z dětství, co se drží celý život, má váhu. Ráda bych na něj taky věřila.
Příběh je fakt zajímavej, nikdy jsem nevěřila na duchy, ale tohle mě dostalo. Možná na těch lesních tajemstvích něco bude.