Osudového člověka můžeme spatřit i hodně dlouho v předstihu. A nejen ve snech.

Můj příběh se odehrál ve dvou časových obdobích. To, co se mi stalo v mládí, se později potvrdilo – mezitím uplynulo přes třicet let. Onoho letního podvečera, kdy mi bylo krásných sedmnáct let, jsem potkala dva muže. S tím jedním už jsem se nikdy nestřetla. S tím druhým jsem dodnes.

Oslovil mě muž v černém

Narozeniny jsem oslavila krátce se svojí nejlepší kamarádkou ze třídy. Vypily jsme trochu vína, které jsem tajně odnesla z domu. Seděly jsme přitom v parku na lavičce. Samozřejmě mě čekala ještě rodinná oslava, ale ta byla naplánovaná až na víkend.

Ani jsem se na ni moc netěšila, vždycky jsem byla spíš nespolečenský typ. Ve třídě jsem taky zrovna nezářila jako hvězda kolektivu. Nijak mi to nevadilo, možná mě spíš trápilo, že jsem zatím nechodila s žádným klukem.

Kamarádka musela potom jít dřív domů, já jsem ještě zůstala sedět na lavičce a přemýšlela jsem, co mě asi v životě čeká. Najednou jsem si všimla, že se u lavičky zastavil podivný člověk. Byl to muž, oblečený celý do černého.

Věk bych těžko odhadovala, ale mohlo mu být tak nanejvýš čtyřicet let. Díval se na mě přátelsky. Zeptal se, jestli si může přisednout.

Pomyslela jsem si něco o úchylech a zvrhlících a nato mě muž ihned uklidňoval, že nic takového není a nemá v úmyslu mě obtěžovat.

Jak to, že znal moje jméno?

Říkala jsem si, že bych se měla vydat také domů. Muž v černém, jako by mi četl myšlenky, nahlas prohlásil, že doma mě nikdo neshání a otec řeší rozbité auto. Dala jsem se do trochu nervózního smíchu a zeptala se ho, jak to může vědět. Odpověděl, že ví všechno.

Nevypadalo, že se tím nějak chlubí, prostě to jen s pokrčením ramen konstatoval. Chtěla jsem tedy vědět, jestli zná i moji budoucnost. Řekl, že samozřejmě ano a vzápětí dodal, že mi někoho představí. Náhle jsem blízko lavičky spatřila dalšího muže.

Vůbec jsem neměla ponětí, odkud se tam vzal. Přišel až k nám. Muž v černém nás představil. Šokovalo mě, že znal moje jméno. Ten druhý člověk byl ještě starší než můj společník na lavičce. Zapamatovala jsem si jen, že se jmenuje Jiří.

Pomyslela jsem si, že jsem to asi s tím vínem přehnala, když mám takovéto vidiny. A opravdu, za chviličku bylo kolem lavičky zase prázdno.

Jen muž v černém dál seděl vedle mě a oznamoval mi, že jsem právě spatřila osudového muže svého života – ale že si na něj budu muset hodně dlouho počkat!

Šok přišel na vernisáži

Potom se mi začaly klížit oči. Když jsem se vzpamatovala, už vedle mě nikdo neseděl. Celá zmatená jsem došla domů. Nikdy jsem o té příhodě nikomu nevyprávěla. Zdála se mi uhozená, fantastická a neuvěřitelná. Tak nějak jsem jí i postupně odsunula ze své paměti.

Po maturitě jsem si našla přítele, za rok jsme se vzali, do pěti let jsme měli dvě děti. Po čtvrt století pak následoval bolestný rozvod, když mě manžel vyměnil za mladší ženu. Těžce jsem to nesla a na nějaký čas se před světem uzavřela ještě víc než předtím.

Jednoho dne jsem byla pozvaná na vernisáž obrazů mé dávné spolužačky. Když mě představovala svému známému, novináři, projel mnou blesk. V prvních vteřinách jsem si nemohla vzpomenout, odkud pana Jiřího znám.

Pak se mi se všemi podrobnostmi vybavil zážitek z mého narozeninového dne v mládí. Jiří byl mnou fascinován, já jím také, i když nejprve z důvodu té vzpomínky. Dali jsme si rande, pak druhé, třetí – a jak se ukázalo, stal se skutečně osudovým mužem mého života.

Nikdy jsem mu neřekla o tom, že jsem ho potkala už v minulosti. Snažila jsem se té záhadě přijít na kloub. Myslela jsem si, že tenkrát třeba šlo o jeho otce. Podle fotografií jsem ale zjistila, že ten vypadal úplně jinak.

Byl to tehdy nějaký můj anděl, který mi představil muže z budoucnosti? Nebo snad nějaká jiná síla?

Lenka K., (49), Olomouc