Některých kroků, které se nám zdají v mládí rozumné, později celý život litujeme!

Každý z nás má v srdci svoji třináctou komnatou. Ta moje je velmi bolestivá a neřešitelná. Jsem dnes rozvedenou ženou ve zralém věku, s dospělou dcerou a po rozvodu i s novým partnerem. Mám dobrou práci a slouží mi zdraví.

Vlastně by se dalo říct, že mi na první pohled nic nechybí. Uvnitř mojí duše, v hloubce mého srdce se ale skrývá trápení, kvůli kterému dodnes občas trpím nespavostí a depresemi.

Doufala jsem, že si to rozmyslí

V době dospívání jsem byla naivní romantickou holkou, takovou, která naletí prvním sladkým slovům o lásce. Miloš, ten kluk, který mě svedl, dobře věděl, co dělá a co si může dovolit.

Byla jsem zamilovaná tak, že bych za ním opravdu šla třeba na kraj světa, jak se říká. Vystřízlivění přišlo rychle a krutě. Jakmile jsem zjistila, že jsem v jiném stavu a své první životní lásce jsem to oznámila, Miloš hodně rychle ochladl.

Jasně mi dal najevo, že si mě nevezme a že rozhodně nemá v úmyslu strávit se mnou zbytek života. Doma jsem o svém těhotenství nic neřekla. Pořád jsem doufala, že si to Miloš rozmyslí. Když jsem se pak svěřila mámě, byla jsem už ve čtvrtém měsíci.

Věděla jsem, že je to velký problém. Bylo mi osmnáct let, čekala mě maturita a rodiče se mnou měli velké plány – dobře jsem se učila a doufali, že se dostanu na vysokou školu.

Po pláči, výčitkách a scénách nakonec doma dospěli k rozhodnutí, kterému jsem se podřídila: dítě přivedu na svět, ale dám ho k adopci. Bojovala jsem se dvěma protichůdnými pocity.

Na jednu stranu jsem pořád byla zamilovaná a naivně jsem si chtěla miminko nechat jako památku na svoji lásku. Na druhou stranu jsem ale věděla, jak moc by mě trápila ta zrada a jak moc bych si zkomplikovala život jako svobodná matka.

Začala jsem pátrat

Po dobu těhotenství jsem přerušila studium, s tím, že si zopakuji ročník. Abych nebyla na očích sousedům a známým, odvezli mě rodiče na Moravu k tetě. Tam jsem v místní nemocnici nakonec také porodila, celkem bez problému a v termínu.

Ani jsem nevěděla, jestli se jednalo o holčičku nebo chlapečka, protože dítě hned odnesli pryč. Už jsem ho nikdy nespatřila. Postupně jsem se vzpamatovala a to, jak jsem si zkomplikovala život, jsem se snažila z mysli vytěsnit. Dařilo se mi to.

Dokončila jsem střední školu, nastoupila na vysokou. Našla jsem si přítele, i když dlouho trvalo, než jsem nějakému muži zase uvěřila. Jednoho dne se mi moje těhotenství znovu připomnělo: to když jsem znovu po čase potkala Miloše.

Překvapilo mě, že se mi omluvil. Chtěl vědět, jestli dítě, které se mnou čekal, byl kluk nebo holka. Odpustila jsem mu, ale odpovědět jsem nedokázala. Od té doby začalo moje občasné životní pátrání po osudu miminka.

Věděla jsem, že někde musí existovat záznamy o adoptivních rodičích a strašně moc jsem si přála mít jistotu, že se potomkovi, kterého jsem se zřekla, dobře daří.

Nikdy se to asi nedozvím

Moje snaha zjistit pravdu se ještě zvýšila, když jsem znovu přišla do jiného stavu a porodila dceru, tentokrát už ve stavu manželském. Při pohledu na ni jsem si často kladla otázky, jak své dětství prožilo dítě, které jsem měla s Milošem.

Jeden čas to vypadalo, že moje pátrání bude úspěšné. Za pomoci úplatku jsem zjistila jméno náhradní rodiny. Další hledání ale bylo marné: jako by se po těch lidech slehla zem. Nevím, jestli si změnili jméno, odstěhovali se nebo zemřeli.

Vím jen to, že mému synovi nebo dceři je dnes už skoro čtyřicet let. Kdybych se mohla vrátit v čase, rozhodla bych se dnes jinak. Ale to je jen „kdyby“, které mě bude pronásledovat do konce života.

Eliška Z. (58), Praha