Chodili jsme se dívat rozbitými dřevěnými vraty do márnice. Vymýšleli jsme si o ní hrůzostrašné příběhy. Až nás napadla bláznivá sázka.

Hřbitov v naší vesnici měl magické kouzlo. Se spoustou propadlých hrobů a opuštěných hrobek nás, děti, děsil a provokoval zároveň. Dveře do márnice byly rozbité, a my se chodily dívat na starodávný pohřební kočár.

Na hřbitově vždycky bylo hodně koček, a kdoví proč, většina se soustředila právě v něm. Tam měly nejspíš své doupě. Jako malé dítě jsem měla k pohřebnímu kočáru úctu, ale jak čas šel, dítě se stává drzejší a zvědavější.

Dříve nebo později tak muselo dojít k sázce. Kdo vydrží v noci deset minut sám v pohřebním voze, bude velký hrdina! Většina se vzdala pokusu okamžitě, několik váhalo, a ve finále nás zůstalo šest, kdo se do akce pustili. Já byla mezi nimi.

Půlnoc na věži odbila

Dnes vůbec nemohu pochopit, proč jsem tehdy mladším sourozencům tu velkolepou tajnou akci prozradila. Všechno matce vyslepičili. Maminka ale naštěstí nezapomněla, jaké kvítko v dětství bývala, a tak se vypravila na hřbitov se mnou. Bude prý rozhodčí.

Kamarádi a spolužáci byli sice účastí dospělého zaskočeni, ale v hloubce duši se jim určitě ulevilo. Přece jen se blížila půlnoc a márnice a pohřební vůz působily opravdu děsivě. Chystali jsme se – jeden po druhém – do kočáru, a nikdo se samozřejmě nehrnul.

Pro každého to znamenalo prolézt do márnice dírou ve vratech, dojít k vozu a pak do něj nastoupit. A zatáhnout za sebou záclonku. Dohadovali jsme se, kdo začne. Statečnost nás všechny opustila. Nakonec se rozhodla matka, že půjde.

.. S křikem jsme utíkaly.

Z kočáru vyrazila kočka, odrazila se od matky, a vyskočila okénkem z márnice ven. Maminka se i přesto chystala do pohřebního vozu nastoupit… Strašidelný kočár se pohnul a popojel ke dveřím.

A když se z kočáru ozval temný hlas, s jekotem jsme vyrazili k domovům. Já vystartovala taky. Až u hřbitovních vrat jsem si uvědomila, že matka zůstala v márnici. Otočila jsem se.

Po hřbitově mezi hroby poletovaly mlžné chuchvalce, ve světle měsíce vypadaly jako průsvitné postavy. Fascinovaně jsem na ně zírala a nebyla schopna pohybu.

To se ale už matka protahovala otvorem z márnice ven a za ní otec jednoho z dětí, které se akce neúčastnilo. Naše tajemství doma prozradilo. A tatínek nelenil. Vlezl do kočáru dříve, než jsme přišli, a chystal se nás všechny pořádně vystrašit.

Lenka (57), Domažlice.