Místní se cestě kolem skály vyhýbali, manžel se ale nebál ničeho. Až mu světélko ukázalo bledou tvář, kterou z dětství dobře znal
Ta tůňka není velká, vypadá neškodně jako špinavá studánka. Někdy si až říká o to přejít jí bosou nohou. Kdo se ale nechal zlákat, a takový neuvážený krok udělal, se propadl do hlubin. Nikdy nikdo nezjistil, jak hluboká tůň byla, a kam až vedla.
Od nepaměti se o ní tradovalo, že v ní čas od času zmizel nějaký člověk – většinou se tak stávalo v nočních hodinách, když si cestu lesem zkracovali ti, kdo neblahou pověst místa neznali. Marně se snažili hasiči a dobrovolníci takového člověka z tůně vytáhnout.
Tělo už nikdy nikdo nenašel. Kdo ví, zda nebyla tůň propojena s nějakou jeskyní ve skále a těla se nechopil nějaký vír, který jej do ní zanesl.
Bludičky tančily kolem
Za temných nocí se v těchto místech zjevují světýlka, která poletují nad vodou. Nikdy se nevzdalují do lesa, kmitají v kruzích kolem tůně, a tak ukazují na dálku, kde se nachází.
Já osobně mám před tímto místem respekt, nerada tudy chodím i za světla, natož v noci. A nedovolila jsem svým dětem, aby si cestu lesem do naší vesnice zkracovaly. I v naší rodině si vybrala totiž tůň svou oběť.
Manželova sestra Hanička si tímto místem zkrátila se spolužačkami cestu ze školy, když jim ujel autobus. Co se přesně dělo během jejich chůze, jsme se nikdy nedozvěděli. Moje malá snacha zmizela a obě její kamarádky byly v šoku.
Tvrdily, že ve chvíli, kdy procházely místem, na ně kdosi zavolal jménem. Hlas byl ženský a zněl velmi úpěnlivě…
Stáhl Haničku přízrak?
Dívky nikoho neviděly. Hanička pomalu vykročila k tůni, a i přes varování kamarádek, aby se k vodě nepřibližovala, se nedala zastavit.
Jako by byla omámená, Mířila přímo do tůně, to obě kamarádky vyděsilo, Hanku doběhly a chytly ji v poslední chvíli, než stačila do vody vkročit. Ale pak se to najednou stalo! Obě tvrdily, že se na ně z tůně dívala neznámá tvář ženy. Její oči byly žabí.
Obě dívky od vody odskočily hrůzou, zatímco Hana udělala svůj osudový krok. Holčičky i po letech tvrdily, že se z temné vody vynořila ruka, která Haničku chytla za nohu a stáhla. Nikdo jim ale nevěřil, a tak se zmizení Hany nikdy nevysvětlilo.
Manžel propadl panice
Uběhlo mnoho let, s manželem jsme založili rodinu a jemu tehdy táhlo na padesátku. Duchů a strašidelných míst se nebál, a tak si cestu z vedlejší vesnice, kam chodíval na pivo, zkracoval běžně. Tehdy několik dní pršelo a cesta kolem skály byla zalitá vodou.
Všude kolem poletovala světélka a bylo jich mnoho. Manžel byl otužilý chlap, kterého se jen tak rýma nechytla. A tak vykročil… Nebyl ještě ani v polovině louže, když ho zaujal pohyb ve vodě. Byl to snad stín? Plave v louži něco? Měsíc to být nemohl.
A tak se naklonil, aby lépe viděl. Z louže se na něj dívala jeho malá sestra. Měla vyděšené oči a bledý obličej. Jak měl můj manžel pro strach uděláno, vystřelil z louže a běžel zpátky do vesnice, ze které vyšel. Tam bušil na kamaráda, aby ho nechal přespat. Druhý den přijel autobusem a k tůni pod skalou ho od té doby už nikdo nedostal.
Renata (61), Třeboňsko.
