Celé roky jsme do toho lesa chodili na houby. Znali jsme tam každou cestičku. Ten den byl však les ponurý, až hrůzostrašný. A pak jsem mezi stromy zahlédla temnou postavu.

S manželem jsme byli vždy vášniví houbaři. Dokonce i naše první schůzka před téměř padesáti lety proběhla na lesní půdě. Po svatbě jsme se přestěhovali do malé vesničky u Jeseníků, kde jsme si postavili baráček.

Každý víkend jsme vyráželi během sezóny na houby a pokaždé jsme si domů přinesli skoro plný košík. Nyní už jsme oba několik let v důchodu a tak se své vášni během léta a podzimu můžeme věnovat každý den.

A když jsou u nás vnoučata na prázdninách, bereme je s sebou. I když je jim teprve deset a osm let, dokážou rozeznat skoro každý druh houby. Avšak loni v srpnu se nám všem stala taková zvláštní a znepokojivá příhoda, že se letos do lesa už možná nevydáme.

Les byl ponurý

Stejně jako jindy, i to odpoledne jsme se těšili, jak obejdeme naše známá místa. Když jsme do lesa přicházeli, manžel se každou chvilku ohlédl za sebe. Přišlo mi to divné, tak jsem se ho zeptala, co se děje.

Odpověděl, že měl pocit, jakoby někoho zahlédl. „Asi to byl jen nějaký houbař,“ dodal, aby mě uklidnil. Pokrčila jsem rameny a dál to neřešila. Vešli jsme do lesa, který se mi zdál temnější, než obvykle. Kromě nás nebyla nikde ani noha. Neměla jsem z toho příliš dobrý pocit.

Křupání větví

Ušli jsme asi sto metrů, když v tom jsme uslyšeli zakřupání větví. Zastavili jsme se a nastražili uši. Vnoučata se tvářila vyděšeně a rozhlížela se kolem. Nikde ale nikdo nebyl. Šli jsme tedy dál.

Po chvilce však větve opět zakřupaly. „Co to je?“ pípl vnuk Jakub. „To bude jen nějaké zvíře,“ utěšoval ho manžel. Vtom jsem si všimla temné postavy mezi stromy. Vykřikla jsem a ruku natáhla k místu, kde jsem postavu zahlédla. Když jsme se tam ale podívali znovu, tak v těch místech nikdo nebyl.

Oslnivá záře

„Pojďte děcka, vrátíme se zpátky domů. Dějí se tu divné věci,“ rozhodl manžel a vzal mě kolem ramen. Já jsem vzala vnoučata za ruce a spěchali jsme z lesa pryč. „Kde je ta pěšina?“ ptala jsem se rozrušeně, protože už jsme dávno měli být na hlavní cestě.

Jako bychom se motali v kruhu. A pak jsme zase uslyšeli křupání větví. Děcka začala popotahovat. Pak jsme mezi stromy spatřili oslnivě bílé světlo a za ním konečně uviděli hlavní stezku. Rozběhli jsme se tím směrem a utíkali co nejrychleji domů.

Dodnes nevím, co se tenkrát v tom lese dělo, ale kdykoli si na to vzpomenu, běhá mi mráz po zádech.

Zdena V. (69), Jeseníky