Někteří lidé na svého anděla strážného nevěří. Já jsem se ocitla v situaci, kdy jsem už neměla co ztratit, a můj anděl se objevil.
Patřila jsem vždy k lidem, kteří jsou přesvědčeni, že nad námi existuje nějaká vyšší, nadpřirozená moc. Ta nás sleduje, soudí nás nebo nás chrání.
V určitém období svého života jsem ale musela snášet tolik ran osudu, že jsem na podobné myšlenky zcela rezignovala. Dostala jsem se do bodu, kdy už jsem nemohla dál a jako jediné řešení mě napadl dobrovolný odchod ze světa.
Ztratila jsem naději
Jedno sobotní odpoledne na mě všechno dolehlo. Sečetla jsem si v duchu do dvou sloupců vše dobré a vše špatné, co mi život dal. Zjistila jsem, že toho špatného bylo mnohem více. Poslední kapkou do sklenice zoufalství byla ztráta práce.
Předtím mě zradil přítel, jediný muž, kterému jsem po rozvodu věřila. Neměla jsem děti, protože po interrupci v mládí jsem je už mít nemohla. Nebylo ani na koho se obrátit nebo komu se svěřit.
Ztratila jsem postupně všechny kamarádky. Rodiče už mi zemřeli dávno, nejprve otec na nevyléčitelnou nemoc a krátce potom i matka, které žalem puklo srdce.
Připadala jsem si všemi lidmi zrazená, sama na celém světě a neviděla jsem nic, čeho bych se mohla chytit, žádnou naději do budoucna. Rozhodla jsem se, že se předávkuji léky, protože bolesti jsem se bála. Pomalu jsem se rozloučila se životem.
Měl tělo celé ze světla
Všechno jsem si pro sebe zinscenovala. Zatáhla jsem žaluze, takže dovnitř nepronikalo slunce, které venku svítilo. Ulehla jsem na postel a vysypala si prášky do dlaně. Ve chvíli, kdy jsem je nesla k ústům, se stalo něco zázračného.
Náhle celý zešeřelý pokoj prozářila jasná bílá záře a u mojí postele se objevila drobná postava. Přes slzy jsem v iděla, že je to nějaký mladý chlapec, měl však tělo celé utvořené ze světla.
Začal na mě mluvit a říkal mi, že mě čeká lepší budoucnost, které ale musím sama vykročit naproti. Pokud o tom někdy budu pochybovat, dá mi znamení prostřednictvím světla. Slzy mi tekly z očí, nebyly to však slzy zoufalství, ale štěstí. Pochopila jsem, že je to můj strážný anděl a uvěřila jsem mu.
Život se otočil správným směrem
Léky jsem šla vyhodil do odpadkového koše, vytáhla jsem žaluzie a měla jsem radost ze slunečního světla. Neodebrala jsem se k věčnému spánku, jak jsem v zoufalství plánoval, večer jsem usnula zcela normálně.
Druhý den mi připadalo, že se mi všechno pouze zdálo. Uvědomila jsem si, v jaké jsem životní situaci a znovu se mě začaly zmocňovat černé myšlenky. Náhle se sama od sebe rozsvítila lampička u mojí postele. Nehledala jsem pro to žádné logické vysvětlení.
Místo toho jsem si vybavila, jak jsem předchozího dne plakala štěstím. Anděl měl pravdu, skutečně jsem se začala odrážet ode dna a všechno se postupně zlepšovalo. Našla jsem si nového přítele, rozvedeného a hodného.
Stejně jako mně, ani jemu se nepovedlo manželství a chtěl začít znovu. Souběžně s tím jsem dostala i zajímavou pracovní nabídku. Můj život se prostě otočil o sto osmdesát stupňů. Přítele jsem si pak do roka a do dne vzala.
Byl sice letní den, ale nebe bylo pod mrakem. Trochu jsem litovala toho, že zrovna během mé svatby je zamračeno. Když jsme vycházeli z radnice, tak se náhle na chvíli objevilo slunce.
Věděla jsem, že je to pozdrav od mého strážného anděla a dokonce se mi zdálo, že jsem ho na chvíli zahlédla na ulici. Možná, že se mi někdo vysměje a bude tvrdit, že jsem naivní – ale ten, kdo na anděly nevěří, tak skutečně nemůže žádného spatřit.
Dana L. (54), Pardubice
Zdrávas, tak tohle mě fakt mile překvapilo. Kdo by se nadál, že někdo může vidět strážného anděla. Možná ho máme všichni kolem, jen ho neumíme vidět.
Wau, ten článek mi fakt otevřel oči. Někdy si říkám, že by se mi taky hodila andělská záře, abych se zvedla, když je mi nejhůř. Doufám, že všichni máme někoho, kdo nás chrání.
Tento příběh mě velmi dojal. Věřím, že v umění i v životě existuje něco vyššího, co nás obklopuje a chrání. Autorčin popis andělské záře je nádherně poetický.
To je fakt zajímavý článek. Nikdy jsem na anděly strážné moc nevěřila, ale po přečtení o tom začínám vážně přemýšlet. Možná že ta záře fakt někoho osvítí, když to nejvíc potřebuje.