Nad našimi osudy bdí nadpřirozené síly a občas je můžeme i spatřit.    

V době dospívání jsem trpěla epileptickými záchvaty. Nepřicházely příliš často, zato byly dost silné. Každá nemoc komplikuje člověku život, ale já jsem měla v tomto směru spíše štěstí. Svému příteli jsem to na vysoké škole řekla hned první den.

Po promoci jsme se vzali a měli jsme děti. I ty byly několikrát svědky mého záchvatu, ale nezanechalo to žádné stopy na jejich psychice nebo výchově.

Řídit jsem mohla jen občas

Dlouho jsem snila o řidičském průkazu, ale věděla jsem, že bych neprošla zdravotní prohlídkou. Až když se po druhém těhotenství nemoc omezila na jeden dva slabší záchvaty ročně, troufla jsem si to zkusit – a uspěla jsem.

Řidičák jsem ale moc nevyužívala, měla jsem ho zkrátka jen pro všechny případy. K řízení mě manžel pouštěl jen v nejnutnějších případech a ne na frekventovaných místech. I za to jsem byla vděčná a víc jsem nežádala.

Přesto se čas od času naskytla situace, kdy jsem musela s autem vyrazit sama, většinou do blízkého okolí. Nikdy se naštěstí nic nestalo. Byla jsem příležitostnou řidičkou bez nehod a takhle to šlo až do loňského léta.

Už jsem ztrácela vědomí!

Manžel nebyl doma a já musela vyrazit za tetou do sousední vesnice. Uprostřed cesty přišlo to, čeho jsem se léta obávala. Šíleně silný záchvat. Cítila jsem, jak pouštím volant z ruky a v duchu jsem se loučila se světem.

Auto mířilo ke kraji velmi prudkého srázu. V poslední chvíli, kdy jsem skoro ztrácela vědomí, jsem spatřila, jak se volantu dotýkají bílé zářivé ruce. Ještě předtím, než mě záchvat na chvíli uvedl mimo svět, uviděla jsem postavu krásného anděla.

Když jsem se probrala, auto stálo na kraji silnice a já seděla bez jakéhokoliv zranění dál na sedadle řidiče. Toho dne jsem ještě dojela k tetě a zpátky, ale pak už jsem nikdy za volant nesedla.

Poselství z nebe jsem brala nejen jako pomoc, za kterou jsem vděčná, ale i jako varování.

Irena V. (44), Vysočina