Nadpřirozené síly nás uvrhly do nebezpečné pasti.

Stalo se nám to před deseti na jedné horské túře. Do té doby jsem vždy stála nohama pevně na zemi a nevěřila jsem žádným záhadám. Brala jsem je jako fantazie nebo výmysly. Stačil ale jeden den, abych změnila názor.

Čekali jsme na ně marně

Šli jsme tehdy s manželem a několika přáteli na delší horskou trasu. Po cestě jsme si vyprávěli různé příhody. Řeč přišla i na bludné kameny. Všichni na ně měli stejný názor jako já – nikdo takovým povídačkám nevěřil.

Neměli jsme tušení, jak brzy se přesvědčíme o jejich existenci na vlastní kůži. Přišli jsme na lesní křižovatku. Odtamtud vedly na vrchol jednoho kopce dvě cesty, jedna trochu strmější, druhá pohodlnější.

Naše skupina se rozdělila a já, protože jsem byla v dobré fyzické kondici, jsem šla tou náročnější stezkou. Měli jsme za to, že druhá skupina se dostane na kopec dříve a bude nás tam čekat.

Proto jsme byli poněkud překvapeni, když jsme tam s menším zpožděním dorazili a nikdo tam nebyl. V horách nebyl signál, takže jsme nemohli zavolat mobilním telefonem.

Čekali jsme a začala se nás zmocňovat nervozita. Druhá skupina se nedostavila ani po hodině. Rozhodli jsme se proto, že se jí vydáme naproti. Sešli jsme až na to původní rozcestí, ale nikde jsme přátele nepotkali!

Nemohli se vymotat z kruhu

K tomu všemu došlo ještě během dopoledních hodin, takže nepanovala obava z bloudění ve tmě. Prošli jsme znovu tu jednodušší cestu tam a zpátky. Byli jsme už dost unavení. Rozhodli jsme se sejít dolů do údolí a přivolat pomoc.

Právě v tu chvíli se objevila ztracená druhá skupina. To, co nám řekli, bylo šílené. Po cestě si všimli podivného kamene stranou od cesty. Měl podivný tvar i barvu. Chtěli se u něho vyfotit.

Od té chvíle neustále bloudili v kruhu a nemohli se z něho vymotat. Připadalo jim, že jsou v nějakém jiném světě. Dodnes jsou přesvědčeni, že to byl bludný kámen a že je tak chtěly vyšší síly potrestat ze jejich pochybnosti.

Marta S. (56), Praha