Pořád jsem byla soběstačná a plná energie. Po úrazu už to bylo horší, ale s hůlkou jsem si pomáhala. Dcera o mě měla strach, ale uklidňovala jsem ji. Pak jsem se ale přestěhovala.

Naráz jsem byla poněkud osamělá. Mívala jsem kamarádky, ale v našem věku už je to trochu problematické. Dříve za mnou chodívala dcera skoro obden, teď jsme si ale mohly jenom telefonovat. To už není ono.

Dcera mě přemlouvala, abych se přestěhovala do domova seniorů, ale mně se nechtělo.

„Mezi ty dědky a babky?“ ptala jsem se jí. Jindra byla taktní, ale upozornila mě na můj věk. „No jo, úplně zapomínám, kolik mi je,“ přiznala jsem.

Změnila jsem názor

Nohy mě začaly zlobit a já si začala říkat, jestli by mi nebylo mezi těmi dědky a babkami líp, když mají po ruce pečovatelky, které zastanou spoustu práce i pochůzek.

„Potřebuješ klid, aby ses mohla postavit zase na nohy,“ hučela do mě po telefonu Jindra a nakonec jsem dceři dala za pravdu.

„Tak já to s nimi zkusím,“ souhlasila jsem a Jindře se na druhé straně strašně ulevilo. Ona je hodně starostlivá a já si uvědomila, že se o mě bojí, když jsem sama v bytě.

Byla jsem překvapená

Chvíli to trvalo, ale Jindra pro mě našla pěkný nový domov. Rychle jsem se zabydlela. Ani jsem nečekala, že půjde tak snadno si na domov seniorů zvyknout. Bála jsem se protivných babek a dědků, a k mému překvapení to byli docela milí vrstevníci.

Každý měl svůj příběh, jak se dostal až sem. Pomalu jsme se seznamovali a vyprávěli si o svých životech, o svých dětech a také o tom, co se nám v životě podařilo. Jeden pán, který se představil jako Honza, mě zaujal svým pohledem na svět.

Pořád byl v dobré náladě. Nic pro něho nebyl problém, se vším si poradil. Když jsem si posteskla, že už toho kvůli nohám moc nezmůžu, chlácholil mě, že když zaměstnám hlavu, zapomenu na nohy.

Měl nápady

Hned mi navrhl, že bychom spolu mohli něco podniknout. Mrkl na mě šibalsky a já se zapýřila. „Ale kdepak, to už dávno ne,“ zasmál se Honza. „Myslel jsem na úplně jiný program.“ Viděl na mně, že jsem se pýřila jen tak z legrace.

„Co takhle si dát partičku šachu?“ navrhl. „Ale říkal jste, že mám hlavu zaměstnat, ne ji nechat vybuchnout,“ namítla jsem. „Při šachu by se mi zavařil mozek.“ Mazat karty se mi také nechtělo, nejsem žádná šachistka ani karbanice.

Honza se na chvilku zamyslel a pak se mile usmál. „Vrátíme se do dětství,“ pošeptal záhadně.

Docela mě zaskočil

Koukala jsem na něho a nevěděla, jestli se mám smát, nebo se bát o jeho zdraví. „A to jako nějakým strojem času?“ zeptala jsem se. Ani nevím, proč mě něco takového napadlo. Začal se smát na celé kolo.

„Vy se mi líbíte!“ křičel, až to zaslechly dámy na chodbě, které řešily s pečovatelkou nalezené koťátko a co s ním.

Došlo na překvapení

Honza začal tancovat, když se objevily ve dveřích. Koukaly na něho stejně překvapeně jako já. „Škoda že si nemůžeme zatancovat,“ prohodil. Já pokývala hlavou a dámy couvly zpátky na chodbu.

Honza dotancoval ke skříni a vytáhl nějakou krabici. Položil ji přede mě na stůl. „Tohle je náš stroj času, kterým se vrátíme do dětství.“ Bylo to obyčejné Člověče, nezlob se! Tak tohle je ten návrat do dětství!

Vzpomněla jsem si, jak jsme to vášnivě hrávali jako děti, a potom ještě s Jindřiškou, která mě tak často porážela.

„Už chápu,“ řekla jsem Honzovi, který si mezitím přisedl. Rozložil hru a vysypal figurky. Zabrali jsme se do hry. Zůstali jsem u té hry až do večeře. „Dáme si ještě po večeři?“ lákal mě Honza.

Jsme spiklenci

Samozřejmě že jsem souhlasila. A při téhle partii jsme se smluvili, že si v domově uspořádáme turnaj. „Vždyť tuhle hru umí každý. Nemusíme pořád všichni jenom čučet na televizi.

Vždyť při hře si můžeme ještě povídat, a to u televize nejde.“ Smluvili jsme se, že do toho zatáhneme ještě někoho z domova. Připadali jsme si jako spiklenci. A podařilo se. Teď máme tři družstva a všechny nás ta soutěž baví. A ještě si k tomu užijeme dost legrace.

Zářím prý štěstím

Když za mnou přijela Jindřiška, byla překvapená. „Mami, ty záříš štěstím,“ vyhrkla. „Tady ti to asi svědčí. Nejsi náhodou zamilovaná?“ Ta moje dcera má ale nápady! „Kdepak, jen jsem tady potkala příjemného společníka,“ snažila jsem se, abych se nezačervenala.

Honza už dávno není jenom společník, je to nejbližší přítel, na kterého se mohu spolehnout. Je mi s ním fajn, to musím přiznat, ale láska? To mě nějak nenapadlo. I když je možná pravda, že odříkaného chleba největší krajíc. Možná…

Jana P. (72), České Budějovice