Byla jsem na tom lépe, než ostatní děti. Osud to tak vykouzlil, že jsem měla tatínky dva, oba mě milovali, a já je také. Přišla ale chvíle, kdy se mi moje mazanost nevyplatila.

Nechodila jsem ani do školy, když začaly být hádky mezi otcem a matkou na denním pořádku. V důsledku toho jsem jako dítě byla raději, že se nakonec rozešli. I přes rozpadlé manželství mých rodičů, jsem měla dva domovy. Jeden u matky a druhý domov byl u otce.

Oba dva se o mě dobře starali a měli nás rádi. Jeden den jsem se ale od maminky dozvěděla překvapující věc. Začala jsem chodit krátce do základní školy, když se mi maminka jako malé holčičce přiznala. Ukázala mi fotku neznámého pána a pověděla, že tohle je můj pravý táta.

Puberta udeřila!

Nastala u mě pubertální léta a s mým „nepravým“ otcem jsem si přestala rozumět. Neustále mě za něco kritizoval, poučoval . Věděla jsem, že není můj vlastní, a teď jsem to jako dospívající dívka i cítila. Nedokázali jsme si najednou porozumět.

Poprosila jsem matku, aby obnovila svůj kontakt s pravým otcem. Toužila jsem ho poznat, být s ním a mít ho za svého tatínka. Vyhověla mi ochotně. Začali jsme se pravidelně setkávat.

Rozuměla jsem si s ním více než se svým nevlastním otcem. Byl víc přátelský a myslím, že se i snažil dohnat ztracené roky. Po dobu následujících několika let jsem se s biologickým otcem setkávala dvakrát do roka.

Měl svojí rodinu, ve které jsem získala nevlastní sestru. Tak roky ubíhaly, já si našla osudového partnera a začala uvažovat o svatbě. Co jsem si ale neuvědomila, bylo, že s tím přijde nejhorší rozhodnutí mého života. Srdce se mi zastavilo ve chvíli, kdy mi ta myšlenka bleskla hlavou.

Poslechla jsem srdce

Kdo z otců mě povede svatební uličkou? Horko mě z toho rozhodnutí polilo. V hlavě jsem diskutovala sama se sebou a přemýšlela, kdo je z těch dvou ten pravý pro můj úžasný den? Oba mě měli rádi. Jak rozřeším tuto hádanku? Ani moje matka mi nedokázala poradit.

Řekla, že tohle musí být jenom moje rozhodnutí! Každý mi radil, ať rozhodně kráčím ruku v ruce se svým pravým tátou. Mě však taková odpověď nestačila. Rozmýšlela jsem se tak dlouho.

Každý očekával, že přijdu se svým biologickým otcem. A tak přišel můj svatební den… Konečně jsem kráčela uličkou plnou rozházených květin a držela se svého nevlastního otce. Překvapila jsem nejen svatebčany ale i sama sebe.

Po dlouhém uvažovaní se mi najednou rozjasnilo. V mém srdci byl můj nevlastní otec vždycky ten pravý táta! Nikdy mě neopustil. i když věděl, že jsem jeho nevlastní dcera, s láskou a pílí se o mě staral.

Snášel moje chyby a i když mi lezl na nervy, chyběl mi víc než otec pravý. Měla jsem o něj strach, když se mu nedařilo nebo onemocněl. Přišla jsem si na to, že ho nechci vyměnit za někoho, kdo si celé roky pouze na tátu jednou za půl roku hrál.

Předané geny z nikoho rodiče neudělají. Šla jsem k oltáři a věděla jsem, že stojím vedle toho nejskvělejšího táty, kterého jsem kdy mohla mít.

S mým vlastním otcem se stále stýkám, ale nikdy pro mě nebude znamenat tolik jako druhý táta, který se o mě staral celý život.

Tereza (51), Ústí nad Orlicí