Zdravíčko se mi začalo horšit, s každým dnem jsem cítila, jak mi ubývá síla. Podle lékařů mi nebylo pomoci. Já ale věřila, že se stane zázrak – a já kvůli dětem porazím smrt.

Takové zprávy se děsí každý. Když si vás lékař posadí před sebe, podívá se vám zhluboka do očí a řekne, že máte zhoubný nádor a metastázy a operace vás nezachrání. Tou vteřinou se mi život zhroutil.

Bylo mi jasné, že jsem na tomto světě skončila a každý další den bude větší utrpení. Jak to řeknu svým dětem? Co s nimi bude, když odejdu? Taková slova se mi honila hlavou, když jsem odcházela. Ani plakat jsem nemohla. V duši mi zavládlo hrobové ticho.

A to trvalo i doma a celou noc. Nemohla jsem usnout. Hledala jsem v sobě sílu K ránu jsem si udělala kávu. Abych přišla na jiné myšlenky, sáhla jsem po jednom z časopisů, co doma ležely. Otevřela jsem ho a narazila na zvláštní článek.

Byl to rozhovor s léčitelem. Vyprávěl o zázracích a nekonečné přírodní energii, která z nás dokáže vytáhnout i tu nestrašlivější nemoc. Jak jsem se o léčitelství nikdy nezajímala, tentokráte jsem si článek důkladně přečetla. A co více?

Ještě ten den jsem běžela do knihovny, a půjčila si několik knih na toto téma. Svou pozornost jsem obrátila na stromy. Jejich léčivá energie mě zaujala nejvíc. V lesoparku nedaleko našeho domku, jsem si vyhlídla zdravý statný strom, který se mi zalíbil. K němu jsem se každé ráno přitiskla a snažila se otevřít jeho zázračné síle.

Posměch okolí mě neodradil.

Nejvíce kroutila hlavou moje lékařka. Věděla, že jsem racionální typ, a tak se mi snažila mé počínání rozmluvit. „Jste přece vzdělaná žena!“ říkala mi.

„Vy přece nebudete věřit takovým nesmyslům!“ Vymodlila jsem si zázrak Skutečnost, že se cítím lépe, jsem přičítala psychice. Bylo pro mě příjemné překvapení, když jsem se dozvěděla tu úžasnou novinu, že se rakovina zastavila.

Nerozrůstala se agresivně dál, ba dokonce se některé z jejich metastáz stáhly. Lékaři kroutili hlavou a mé srdce jásalo! Opřela jsem se do svého alternativního úsilí, a můj stav se lepšil a lepšil… Vrátila jsem se do práce a k hlídání vnučky.

Ke svému stromu jsem už nemohla chodit tak často. Ke svému zachránci jsem vyrazila až po dvou měsících. Těšila jsem se, jak se zase přitisknu ke statnému kmeni a budu vnímat úžasnou energii. Jak jsem se ale blížila, nevěřila jsem vlastním očím.

Kolem mého stromu postávala skupinka lidí. Každý objímat svého velikána, čelo opřené o kmen a nasával. A na tom mém, nejlepším, byla nalepená moje lékařka.

Ludmila (57), Soběslav .