Podle lékařů mi nebylo pomoci. Já ale věřila, že se stane zázrak a já porazím smrt. V těžké chvíli se objevila babička, aby mi poradila.
Takové zprávy se děsí každý. Když si vás lékař posadí před sebe a řekne, že máte zhoubný nádor a metastázy a operace vás nezachrání.Tou vteřinou se mi život zhroutil. Jak to řeknu svým dětem? Co s nimi bude, když odejdu? Ani plakat jsem nemohla.
V duši mi zavládlo hrobové ticho. Nemohla jsem usnout. V noci se mi zdál zvláštní sen. Byla jsem zase malá holčička, běhala u babičky po zahradě, všechno bylo zalité sluncem a láskou.Zahrada byla plná květů, kvetly i stromy, zejména nádherná kalina.
I když jsem byla malá, přesto jsem věděla, že už jsem byla vdaná, a že mám tři děti. „Přišla jsi za mnou, Andulko?“ zaslechla jsem za zády známý hlas.Byla jsem tak šťastná, že ho zase slyším. „Ach babičko, kdybys věděla!“ objala jsem jí.
A babička se jen vlídně usmála a řekla: „Já vím, že jsi moc nemocná, a proto jsem přišla. Na půdě je truhla věcí, které jste odvezli z mého domu, když jsem umřela.Tam je velká kniha, do které jsem psala své recepty z bylinek.
Tam hledej!“ Babička mě znovu objala a pak se všechno rozplynulo. Její hlas mi ještě zněl v uších, když jsem se probudila.
Hledala jsem s baterkou
Vzala jsem baterku a lezla po prudkých schodech na půdu.A tam – ve tři hodiny ráno – prohlížela starou truhlu, kterou nikdo dvacet let neotevřel. Až na dně jsem našla knihu celou popsanou. Byla to ona.
Šťastná jsem se soukala po schodech zpět do ložnice, tam si rozsvítila lampičku a začala v knize listoval.A jako bych měla ducha babičky u sebe a on mi radil. Tyhle bylinky nasbírej, a musí to být při úplňku, to mají největší moc.
A tenhle čaj pak musíš uvařit, v tom poměru a takhle ho pít. Nestačila jsem si zakládat listy záložkami.Když začalo svítat, najednou vše ustalo. Cítila jsem lehké pohlazení na vlasech a pak se zvedla záclona v okně, jako by někdo odlétal.
Celý den jsem žila nadějí, že není všemu konec. Začala jsem se kurýrovat a hlavně doufat.V noci jsem zírala kolem druhé do stropu a říkala si, zda babička znovu nepřijde. Až nastal úplněk…
Vstávej Andulko, je čas!
Bylo slabě po půlnoci, když se objevila u postele.„Pojď, já tě povedu. Ještě potřebuješ kouzelnou bylinu, která roste pod zříceninou.“ Hlas byl tak naléhavý, že jsem vyskočila rovnýma nohama z postele. A vyrazila jsem do noci.
Na jižním svahu pod rozvalinami jsem našla světle fialová kvítka ocúnu.Je to snad tahle jedovatá bylinka, která mi chybí? Říkala jsem si, když jsem se vracela zpátky domů. A přesně podle návodu babičky z její knihy ji nadávkovala. A užívala.
Občas se mi po čaji točila hlava, ale neotrávila jsem se.Co se ale stalo, byl podle lékařů velký zázrak. Rakovina se dala na ústup. Dnes jsem sice stále ve střehu, aby se nemoc nevrátila, ale doufám, že si společně s babičkou své zdraví už ohlídám.
Její kniha má v knihovně své královské místo stejně tak, jako všechny ty památky na ní, které v truhle na půdě zahálely v zapomnění.
Anna (48), Klatovy .
