Ani ve chvíli, kdy je člověku nejhůř a myslí si, že je konec, nemusí být všechno ztraceno. Pokud máte víru, může se stát cokoli!

Bylo mi dvacet čtyři let. Byla jsem mladá žena s dlouhými blond vlasy a štíhlou postavou, za kterou se kdejaký muž otočil. Milovala jsem cestování, společenský život a legraci s přáteli. To všechno ale zničehonic velmi rychle skončilo.

Děsivá diagnóza

Jednoho dne jsem si našla v tříslech zvětšené uzliny. Jinak mi ale nic nebylo, a tak jsem to moc neřešila. I když mi samozřejmě vadilo, že jsou uzliny vidět v létě v plavkách. Potom se mi ale začaly dělat i na krku.

Došlo mi, že asi není něco v pořádku, a tak jsem s tím šla k doktorovi. Následovala dlouhá série vyšetření. Větu, kterou mi tehdy řekl lékař, nikdy nezapomenu: „Mám pro vás dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou.

Ta dobrá je, že už víme, co to je.“ Ta horší byla, že mám nádorové onemocnění lymfatických uzlin.

Myslela jsem na smrt

Zatmělo se mi před očima. Bylo mi na omdlení… Proč právě já? Najednou se mě zmocnil pocit, že můj život končí. Ale nebyl čas na rozjímání. Hned mě poslali na chemoterapie, třikrát týdně jsem chodila na injekce…

Jak špatně mi bylo, vám raději ani nebudu vyprávět. Nemluvě o tom, že mi vypadaly všechny mé dlouhé plavé vlasy, na kterých jsem si tolik zakládala.

Čím déle ale léčba trvala a můj stav se nezlepšoval, tím více jsem musela přemýšlet nad tím, jak to se mnou dopadne. Jestli jsou moje dny sečteny a nebo jestli mám ještě nějakou šanci na život.

Uvěřila jsem slovům kartářky

Můj přítel Pavel mě velmi podporoval. Říkal, že musím věřit v uzdravení, protože když to vzdám, bude to konec. Jenomže já nedokázala přesvědčeně bojovat. Stále jsem pochybovala, a to bylo špatně. Ze zvědavosti jsem jednoho dne zašla ke kartářce.

A ta mi řekla něco, co mě nejspíš zachránilo život. Podívala se mi zpříma do očí, a pak pronesla: „Nebojte se, vy tady budete chodit ještě hodně dlouho.“ A já jejím slovům uvěřila.

Pozitivní myšlenky

I když mě pak čekala cesta rovnou do nemocnice na další nepříjemné chemoterapie, najednou jsem se cítila tak lehce, optimisticky. Když jsem telefonovala příteli, nemohl věřit, v jak dobré jsem náladě.

I když jsem na věštění z karet nikdy moc nevěřila, nabilo mě to obrovskou silou a energií.

Nemoc jsem porazila

Od té doby jsem podvědomě cítila, že nad nemocí zvítězím. A to se skutečně povedlo. Od mého uzdravení uplynulo už více jak třicet let. Chodím na pravidelné kontroly a vše je v pořádku.

Občas mě sice přepadnou pochyby z budoucnosti, ale vždycky mě přejdou, když si vzpomenu na slova staré kartářky.

Hana L. (55), Jihlava