Nikdy bych nevěřila, že se má vlastní dcera ke mně dokáže obrátit zády, ale stalo se. Trvalo dlouhé roky, než ke mně znovu našla cestu.

Klárka byla moje první i poslední dítě, můj celý vesmír. Byla jsem mladá, zamilovaná, a věřila jsem, že život bude krásný. Jenže sny se někdy rozplynou dřív, než se člověk stihne nadechnout. Manžel se na nás vykašlal, když jí bylo třináct.

Odešel za jinou ženou, a i když jsem se snažila působit silně, uvnitř jsem se hroutila. Pracovala jsem ve zdravotnictví, často i noční směny, jen abych zvládla poplatit bydlení, jídlo a věci, co se týkaly Klárčina studia.

Vždy mě odbyla pár slovy

Doma jsem bývala unavená, podrážděná, a často jsem neměla sílu se s ní smát jako dřív. Klárka mi to nedokázala odpustit. Viděla jen mámu, která je pořád pryč, a přestala ve mně hledat jistotu.

Začala být vzdorovitá, uzavřená. Pamatuji si, jak mi jednou v hádce řekla, že se jí protivím, že nechce skončit jako já, sama a zlomená.

Bolelo to, ale mnohem horší bylo, když po maturitě odešla do Brna a přestala jezdit domů. Když jsem jí volala, odbyla mě pár slovy, že je v pořádku, a tím to vždy skončilo.

Nejhorší byly Vánoce

O jejím zasnoubení jsem se dozvěděla od její nejlepší kamarádky se střední, která bydlela vedle nás.

Byla to obrovská rána, protože jsem nečekala, že se moje jediná dcera bude vdávat už v jednadvaceti, a hlavně, že mi ani nepředstaví muže, se kterým chce spojit svůj život.

Vánoce bez ní byly vůbec ten nejhorší čas v roce. Seděla jsem u stolu, kde bylo prostřeno i pro ni, a koukala do prázdna.

Ani jsem nevěděla, že se stanu babičkou

Roky plynuly a já se smířila s tím, že jsem přišla o dceru. Snažila jsem se najít radost v maličkostech, v zahradě, v práci, v tichu. Ale každé ráno jsem se probouzela s tím stejným přáním, aby jednou zazvonil telefon sám od sebe a já slyšela její hlas.

A pak se to stalo. Po šesti letech chladu, který mezi námi panoval. Zpráva přišla nečekaně, krátká, prostá, a přesto mi rozbušila srdce. „Mami, narodila se mi dcera.“ Seděla jsem nad mobilem a brečela.

Všechna ta léta mlčení se ve mně rozplynula, jako by nikdy nebyla. Napsala jsem jí, že jí přeji všechno dobré a že bych ji moc ráda viděla. Nečekala jsem nic. Ale o dva dny později stála u mých dveří.

Ze všeho měla velký strach

Vypadala jinak, dospěle, unaveně, ale s pohledem, který jsem si pamatovala z dětství. Držela v náručí maličkou holčičku a potichu řekla: „Nevím, jak jsi to tehdy zvládla. Já nespím, jsem vyčerpaná a mám strach, že nebudu dobrá máma.“

Objala jsem ji. Po šesti letech jsem znovu cítila vůni jejích vlasů. Sedly jsme si, povídaly si, plakaly. A já jí vyprávěla, jak těžké bylo být máma i táta zároveň. Jak jsem se bála, že ji ztratím, a nakonec se to stalo. Od té doby se všechno změnilo.

Klárka začala jezdit s malou téměř každý víkend. Při vaření se smějeme, vzpomínáme a já vidím, jak se jí v očích rozsvěcí to pochopení, které kdysi chybělo. A že opravdová láska, ta mezi matkou a dcerou, vydrží i dlouhé mlčení, slzy a roky vzdoru.

Romana P., 62 let, Pardubice