Když jsem šla na pravidelnou prohlídku na mamograf, vůbec jsem si nepřipouštěla nějaké obavy. Se svým životem jsem byla spokojená, i když malé „ale“ by se našlo.
ice mi čekání na nemocniční chodbě nedělalo dobře na duši, ale pokoušela jsem se si ho zkrátit zíráním do mobilu.
Čas od času vyšla sestřička z ordinace, zavolala si některou z čekajících žen, a buď jí jednou větou řekla, že je vše v pořádku, nebo jí vysvětlila, že musí jít ještě na doplňující vyšetření.
V duchu jsem se modlila, abych já patřila právě k té první, šťastnější skupině. Když se asi po půl hodině znovu otevřely dveře a sestřička zavolala moje jméno, navzdory mému vrozenému optimismu se mi sevřelo úzkostí srdce.
Nemohla jsem se nikomu svěřit
Bohužel mé náhlé tušení bylo správné. Sestřička mi s vážnou tváří sdělila, že musím jít ještě na sono a pak se uvidí, co dál. „Ale nebojte, všechno jistě dobře dopadne,“ pokoušela se mě ta dobrá duše uchlácholit.
Jistě, byla hodná a moc se snažila, aby vypadala optimisticky, jenže mně se v tu chvíli zhroutil celý svět. Ani nevím, jak jsem se ten den dostala domů.
Pouze si pamatuji, že jsem téměř celou noc plakala, abych pak k ránu na chvilku usnula vyčerpáním. Vše bylo o to horší, že jsem vlastně neměla, komu bych se mohla se svým trápením svěřit.
Kačka byla můj nejlepší parťák
Manžel ode mne před rokem odešel a moje milá maminka měla svých starostí dost – s nemocným tatínkem i s mým bratrem, který byl už půl roku bez práce. Ještě že jsem měla kamarádku Věrku, které jsem hned druhý den zavolala.
Během následujících týdnů se právě ona ukázala jako můj nejlepší parťák. Byla se mnou v okamžiku, kdy mi lékařka sdělila, že mám rakovinu.
Pokoušela se mi dodat optimismus, když jsem se chystala do nemocnice, a dokonce byla prvním člověkem, kterého jsem viděla po probuzení z narkózy.
„Vypadá to dobře, slyšíš? Lékařům se podařilo odstranit úplně všechno a teď záleží jen na tobě, jak se s tím popereš,“ šeptala mi Věrka, když si přitahovala židli k mé posteli.
Byla jsem vyděšená a vyčerpaná
Každý, kdo někdy prošel podobnou situací, jistě ví, že ani pak jsem neměla vyhráno. Následovala totiž chemoterapie, která mě připravila téměř o všechny síly.
Když mi bývalo tak zle, že jsem nemohla spát a ani se neudržela na nohou, byla tu Věrka, která se mnou vedla dlouhé hovory po telefonu. To už jsem byla tak vyčerpaná a vyděšená, že jsem slova sympatické doktorky téměř přeslechla.
Záviděla jsem cizím lidem
„No, první kolo máte za sebou a vypadá to moc dobře,“ řekla mi lékařka s milým úsměvem na tváři a dodala, že pochopitelně musím dál chodit na pravidelné kontroly.
Přes všechny tyto dobré zprávy jsem se bála uvěřit, že právě já jsem dokázala rakovinu porazit. Ještě venku na ulici jsem koukala nevěřícně na tváře lidí, které jsem míjela na chodníku, a záviděla jim jejich bezpečné a jednoduché životy.
To nejhorší bylo za mnou
„Seber se přece,“ hučela do mě Věrka hned mi nabízela, že bychom si spolu mohly vyjet alespoň na prodloužený víkend do nějakého malého penzionu. Odpočinula bych si a jistě načerpala nové síly. Jenže mně se nikam nechtělo.
Věděla jsem, že každý den budu usínat se strachem, jestli se moje nemoc nevrátí. Poděkovala jsem Věrce za její návrh a raději se nechala odvézt domů. Místo abych se radovala, že jsem v tuto chvíli zdravá, jen jsem se utápěla v sebelítosti.
Dva dny jsem ležela na gauči a tupě zírala před sebe. Ten třetí jsem si alespoň pustila televizi. Když jsem se pak přistihla, jak se směji u nějaké bláznivé komedie, došlo mi, že to nejhorší mám snad za sebou.
Chci ujít Jizerskou padesátku
Ještě ten večer jsem zavolala Věrce, abych jí za všechno poděkovala. Jen na ten víkend jsem s ní neodjela. Už druhý den jsem si totiž vzala z útulku jedno opuštěné kotě, které bylo stejně vyděšené jako já.
Dnes moc dobře vím, že musím zůstat zdravá. Pro sebe, pro Věrku, která toho pro mě tolik udělala, a také pro Mourka, který mi za dlouhých večerů leží na klíně a slastně přede.
A navíc si chci konečně splnit všechny své dávné sny. Vyrazit k moři, ujít Jizerskou padesátku a naučit se vyrábět šperky. Je toho dost, ale já mám dost času.
Alena N., 56 let, Praha
Hudba často zrcadlí emoce a stejně jako v dobré písni tento příběh ukazuje odolnost a naději. Přeju hodně štěstí.
Všechno to zní jak scéna z filmu, ale věřim, že to tak přesně bylo. Si odvahu máte, doufám, že prožijete další super momenty!
Technologie nám často pomáhají plánovat cíle, ale samotná odvaha, jako v tomto případě, je klíčem k jejich dosažení. Ať se daří!
Jsem hluboce dojatá tímto příběhem. Je neskutečné, jak jedna osoba dokáže překonat tolik překážek a stále se ohlížet za svými sny.
Nikdy nevíš, co ti život přinese. Je super, že ste našla v sobě sílu a chcete plnit svoje sny.
Je úžasné vidět, jak i po tak náročném období můžeme najít sílu k plnění svých snů. Držím palce, ať se podaří vše, co vás čeká!