Můj malý vnouček se nechtěl podělit s kamarádem o hračky, zlobil tak, že jej zeť zavřel do skříně. Z té ale zmizel. Až po chvíli se zase objevil. Dodnes nám neřekl, kde byl.

Pokoj byl přeplněn hračkami. Uprostřed něho stál náš tříletý Oliver a brečel. Sevřenými pěstičkami si zakrýval oči. Autíčko, které před chvíli držel, mu vytrhl čtyřletý Davídek, který byl u nás se svými rodiči na návštěvě.

„Jestli nepřestaneš fňukat, tak ti vážně nařežu!“ křikla na něj dcera, ale bez účinku.

Potíž byla v tom, že se vnuk nechtěl s nikým dělit o své hračky. Oliver začal dupat a vřískat. To už přilétl nahoru do dětského pokoje zeť. „Zavolám na tebe bubáka!“ křikl.

„Prosím tě, ještě ty ho straš, stačí, co mu všechno o bubácích navykládala tvoje matka!“ pokoušela jsem se mírnit zetě. Ten pokaždé, když se něco podobného dělo, vytáhl na vnuka nejrůznější strašidla, bubáky, kostlivce a spol.

Šup s ním do skříně

Oliver se rozkřičel na celé kolo: „Ne ne, bubáci žádní nejsou!“ To už nahoru přišla i dcery kamarádka. „Bubák bydlí v téhle skříni. Jestli nepřestaneš, tak tě k němu zavřu a pak můžeš brečet a křičet, jak chceš.

Bubák tě už ven nepustí!“ Oliver na okamžik přestal. Pak zase spustil. Zeť popadl vnuka a zavřel ho do skříně, kde společně s ním byla velká krabice s hračkami.

Dveře velké skříně se přivřely. Pláč a křičení ustaly! „Vytáhni ho chudáka ven!“ zaprotestovala jsem a v duchu se styděla před dcery kamarádkou za divadlo, které jsme ji jako rodinka předvedli. Musela jsem s nimi odejít a nechat Olivera vybrečet se ve skříni.

Po nějaké době jsem se vrátila do pokojíku. A otevřela skříň. Byla prázdná!

Kam jen zmizel?

Uvnitř stála jen velká papírová krabice s hračkami. „Kde je Oliver?“ vykřikla jsem zoufale a otevřela i druhou polovinu skříně. „Ve skříni není!“ křičela jsem na mladé. Davídek na moje otázky, kam se poděl Oliver, jen vrtěl hlavou.

Dcera s manželem se přihnali po schodišti do patra. „Někde je schovaný a trucuje!“ konstatoval zeť. Začali jsme volat Olivera a hledat ho po domu. Bylo mi do pláče.

Jak se může z pokoje a z baráku nepozorovaně vytratit tříleté dítě? Prohledali jsme celý dům, zahradu, každičký metr, ale vnuk nikde nebyl. „Sežral ho bubák!“ tvrdil Davídek. Dcera vzala mobil a chtěla volat policii.

Stačilo málo a už by číslo vyťukala, když se ze skříně ozval pláč. Přiskočila jsem a otevřela ji. Uvnitř seděl schoulený Oliver. Nemohli jsme ho dlouho utišit. Nebyl schopen nám říci, kde celou tu dobu byl. Od té doby skříň nepoužíváme, Zamkli jsme ji. Zároveň jsme Olivera přestali strašit bubákem!

Petra (50), Strakonice