Je mi padesát let, jsem třicet let vdaná a mám dvě už dlouho dospělé děti. Nevypadá to, že by se jim chtělo od rodičů odejít…

Synovi je třicet let a dceři sedmadvacet. Své děti miluji a přeju jim jen to nejlepší, poslední dobou ale cítím, že mě ta naše rodina zmáhá.Za své pocity se stydím, ale přiznávám, že bych byla ráda, kdyby se už syn i dcera konečně osamostatnili.

Jenže oni se k tomu nemají. Ani jeden z nich nemá prý takový plat, aby utáhl samostatné bydlení…

Můžu si za to sama

Byla jsem vychovávaná tak, že žena je pro svou rodinu pilířem a na svých bedrech musí nést veškerou péči o domácnost.Dělala to tak moje babička, maminka a já jsem to považovala za samozřejmé.

Manžel si na můj servis velmi rád zvyknul a za pětatřicet let manželství doma nehnul prstem, v životě nedržel v ruce například vysavač.Všechno jsem dělala já. Dřív mi to nevadilo, ale čím jsem starší, tím mám menší páru a začíná mě to zmáhat.

Navíc to mám náročnější v práci, chodím hodně unavená a doma místo odpočinku vařím večeři pro celou rodinu, peru prádlo pro čtyři dospělé lidi, uklízím… Nikdo se do ničeho nezapojí, maximálně dcera, když jí výslovně řeknu, tak neochotně přiloží ruku k dílu.

Jak z toho ven?

Před půlrokem jsem si s nimi promluvila, vysvětlila jim, že jsem unavená a že už ode mne nemůžou očekávat takový servis, na jaký byli zvyklí a požádala je, aby se víc zapojili.

Jejich reakce mne šokovala.Podle nich doma nenadělají žádný nepořádek, chodí se domů jenom vyspat a nechápou, z čeho jsem tak unavená. Manžel mi na rovinu řekl, že se na stará kolena nebude učit uklízet, že to je ženská práce.

Bylo mi z toho ouvej.Uvědomila jsem si, že jsem si to způsobila sama. Pořád jsem kolem všech skákala, vařila teplé večeře, skládala prádlo do šuplíku, chystala snídaně i svačiny do školy a později do práce.

Taková péče se pro ně stala samozřejmostí.A já najednou stála před rozhodnutím, co udělat? Přála jsem jim to Chtěla jsem vyhlásit stávku a chovat se tak, jako oni.

Nedělat doma nic.

Já bych to ale asi nevydržela a hlavně bych neustála manželovy výstupy, které by přišly.Umí být hodně nepříjemný a slovně agresivní, když řve, třesou se okenní tabule. Jak mám svou rodinu po tolika letech převychovat?

A tak jsem dál trpěla doma své dávno dospělé děti, které si užívají mamahotel.Až dopadla poslední kapka. Do nemocnice mě odvezli přímo z práce. Infarkt. Ležela jsem tam na přístrojích a říkala si, jak Boží mlýny domlely.

Při představě, jak to asi vypadá doma, mě poléval pocit škodolibé radosti.Při pohledu tváří tvář do tváře smrti jsem se vzpamatovala a domů nespěchala. Nechala jsem si napsat lázně a bez špatného svědomí tam odjela. Když jsem se vrátila domů, něco se změnilo.

Dcera mi pomáhá bez řečí, syn začal uvažovat o přestěhování k přítelkyni, a manžel? Už se řvát na mě, až se okna třesou, neodváží.

Bedřiška (53), Znojemsko .