Prosila jsem, abych nemusela chodit do tanečních. Ale máma na tom trvala. Byl to pro mě hrozný zážitek, nerada na něj vzpomínám.
Marně jsem mámu upozorňovala, že nejsem typ dívky, která by měla chodit do tanečních. Koukala se na mě, jako bych mluvila španělsky. Mlčky vrtěla hlavou a její oči hovořily beze slov, říkaly: Děvenko, jsi v pubertě a veškeré tvoje názory jsou k smíchu. Zapomněla dodat, že nejen názory.
Byla jsem k smíchu sakumprásk celá. Sudičky mi daly do vínku nadváhu, což jistě zařídila mámina výživná kuchyně. I když jsem si vroucně přála vypadat jako Hana Maciuchová v Ženě za pultem, ve skutečnosti jsem byla celý Vochomůrka z Pohádek z mechu a kapradí.
Malý baculatý skřítek, v jehož hrudi bije dobré srdce. Ale jaké máte srdce, je chlapcům přihlášeným do tanečních ukradené, těm jde o jiné hodnoty. A právě těch se mi nedostávalo, jak prozradilo zrcadlo. Na každé z mých tváří by se bez obtíží usmažil lívanec.
S mašlí u krku
Máma mě přihlásila a do tanečních dovlekla za rukáv. Marně jsem jí horem dolem vysvětlovala, že jsem zoufalá a nepřipravená na řetězec šíleně trapných situací, který mě čeká. „Jsi hezká holka a do tanečních chodí všichni,“ prohlásila nesmlouvavě. „Jednou bys mi vyčetla, že jsem tě o ně ošidila.“
Strčila mě do sálu a pospíchala na balkon, aby jí nic neuniklo. Nezapomenu, jak jsem trčela mezi dívkami krásnými jako svítání, navlečená do dlouhé černé sukně a smetanové halenky s mašlí u krku.
Tak si tehdejší doba představovala slavnostní oděv vhodný pro frekventantky tanečních kurzů.
Nikdo pro mě nepřišel, tak jsem se klidila do kouta a schovala se za sloup, pak ke mně taneční mistr přivlekl vzpouzejícího se mladíka a donutil jej, aby na mě hlasem přeskakujícím hrůzou vypískl: „Smím prosit, slečno?“ A já to vydržela. Jen jsem si do krve rozkousala horní ret.
Pro tu tlustou
V druhé polovině kurzu mě začal často žádat o tanec vysoký mladík. Dokonce, když do předsálí zavítal fotograf a vyzýval účastníky k pořízení snímečku na památku, hezoun se mě zeptal, zda bych souhlasila s fotografií. Kývla jsem s očima navrch hlavy.
Ale brzy jsem tomu přišla na kloub. Šlo o sázku.
Kluk se vsadil, že půjde pro tu tlustou a že se s ní i dá vyfotit. Bolelo to. „Bezcitnej hajzl,“ šeptala jsem si. O pár měsíců později mi spolužák ukradl ze šatny botu, běžela jsem za ním před školu a on pokřikoval: „Půjdeš bosa, tlusťoško!“
Vtom mu někdo škrpál vytrhl a podával mi ho. Byl to on, hezoun z tanečních. Zamumlal: „Je to idiot – a já taky.“ Usmáli jsme se na sebe. Už jsem ho myslím nikdy neviděla, ale na tu příhodu s botou vzpomínám ráda.
Ivana (57), Kroměříž