Manžel byl dlouho spíš můj kamarád než cokoli jiného, tak jsem si pořídila milence. Ale nějak se to všechno obrátilo proti mně.

Poslední roky v zaměstnání byly víc než hezké. Začala jsem si románek s novým, o dost starším kolegou. Už tehdy měl být v důchodu, ale můj šéf si ho ze zaslouženého odpočinku povolal zpátky do práce. Nebyli lidi, a tak byl všem dobrý i důchodce.

Tonda byl životní optimista a elánu měl na rozdávání. Hned jsme si padli do oka. Neuplynul ani měsíc a stali se z nás milenci. Vedle kanceláře byl takový malý kumbálek, nikým nevyužívaný, tak jsme si ho zabrali pro sebe.

Rozkládací křesílko a pěkně tmavé závěsy, aby nás nikdo neviděl. Bylo to naše hnízdečko lásky! Do práce jsem se začala po mnoha letech opět těšit.

Manželovi stále k ruce

Nějakými výčitkami svědomí jsem netrpěla. Manžel byl dlouho spíš můj kamarád než cokoli jiného, tak si nemohl stěžovat. Byl ale na mě hodný a já to oceňovala. O víkendech jsme spolu jezdili na výlety nebo na návštěvu za dětmi a vnoučaty. Byly to prostě moc hezké doby!

Potom se přiblížil čas mého odchodu do důchodu. Moc se mi nechtělo, ale co jsem měla dělat? Na moje místo nastoupila taková mladá holka, studovaná a chytrá. To jsem musela uznat. A manžel také dost stál o to, abych už byla doma a on se nenudil v bytě sám.

Měl sice nějaké koníčky, ale ke všem potřeboval moji přítomnost. Asistenci, jak říkal. „Moniko, půjdeš se mnou na svah?“ byla jeho nejčastější otázka. Pouštěl totiž takové ty drony a já je chodila s naším psem hledat, když někam zapadly.

Byla to docela nuda, ale říkala jsem si, že mám alespoň pohyb. Tak jsem neprotestovala. S jeho dalším koníčkem to bylo horší. Choval totiž včely a těch jsem se bála. On ale prostě neudělal ani ránu beze mě.

Jezdila jsem do hotýlku

„Takhle to dál, Franto, nejde, nemohu ti pořád jenom posluhovat. Musím mít také něco svého,“ oznámila jsem mu jednoho dne rezolutně. Dostala jsem totiž několik žihadel a byla pořádně naštvaná. Stýskalo se mi po mém milenci Tondovi.

Mohli jsme se vídat jen sporadicky, tak jednou za dva týdny, když v kanceláři nikdo nebyl. K němu domů jsem se bála, aby mě nikdo nepotkal. V malém městě se šíří klepy rychle! Tak jsem si pro manžela vymyslela důvod svojí nepřítomnosti.

Plavání v bazénu! On byl neplavec, tak jsem si mohla být jistá, že nebude chtít chodit se mnou. Dvakrát týdně jsem si vzala auto a vyrazila do nedalekého krajského města. Tonda zamluvil na pár hodin pokojík v malém hotýlku a zde jsme si mohli nerušeně užívat. Zase jsem se měla na co těšit!

Domů jsem se vždycky vracela v povznesené náladě, což neuniklo bdělému manželovu oku: „Tedy, Moničko, tobě to po tom plavání tak sluší! Vždycky jako bys omládla!“ Musela jsem se v duchu smát. Kdyby jen věděl!

Otravní dědci

Takhle hezky to klapalo několik let, ale potom se všechno zvrtlo. Z manžela se stal bručoun. Nebyl nemocný, jen nějak zdědkovatěl. K mému údivu se to samé stalo i s Tondou. Nebyl sice už nejmladší, ale byl vždycky takový štramák! Jenže i on se začal zničehonic měnit před očima.

O nějaké intimní chvilky už neměl zájem, ale o moji společnost ano. Musela jsem celé odpoledne poslouchat jen nářky na vysoké ceny, malý důchod a bolesti zad. Začala s ním být pěkná nuda! On si ale dělal čím dál větší nároky.

„Moniko, kdy už o nás konečně řekneš manželovi? Chci tě jen pro sebe!“ naléhal čím dál víc. Dokonce mi nosil prádlo, abych mu vyprala. Zájem měl jen o moji vyhlášenou bábovku, kterou jsem mu musela vozit. Místo povyražení jsem mu masírovala záda a přišívala utržené knoflíky.

Ani doma to nebylo lepší. Můj manžel se stále jen válel na gauči a nevyvenčil ani psa. Jeho drony ležely zaprášené ve sklepě a včelíny zely prázdnotou.

Pořídila jsem si tajně byt

„Moničko, musíš do toho bazénu? Víš, jak mi tady chybíš, nestačilo, kdyby ses vycachtala ve vaně?“ ptal se sobecky můj muž také stále dokola. Ani neodvrátil hlavu od televize, kde si pořád dokola pouštěl sportovní pořady.

Začala jsem si připadat jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Oba naléhali a oba byli pěkní sobci. Co potřebuji já, je vůbec nezajímalo. Byla jsem si čím dál víc jistá, že by mi bylo lépe samotné. Žádné praní ani vyvařování.

Žádné poslouchání planých stesků. Svoboda! A tak jsem se rozhodla. Na inzerát jsem si sehnala tajně malinký byt a pronajala si ho. Postupně jsem ho zařídila pěkným starším nábytkem a tajně si odnesla část oblečení.

I na televizi jsem si stihla našetřit a také na pračku a ledničku. O zbylé staré krámy jsem nestála. Splnila jsem první část plánu a nastal čas na pokračování. „Františku,“ řekla jsem svému muži.

„ Chtěla bych tě s někým seznámit!“ Nic nenamítal, jen se divil, že budeme mít po dlouhém čase nějakého hosta.

Oba mě měli za blázna

Tvářila jsem se, jako by se nechumelilo, ale byla ve mně malá dušička. Na stůl jsem postavila bábovku a čekala, až se ozve zvonek u dveří. Stál tam Tonda, můj milenec. V ruce měl kytku a tvářil se jako vítěz.

Očekával, že společně řekneme manželovi o svém dlouholetém vztahu. Nemýlil se.

Jenže já jsem se chystala rozejít s oběma, nejen s jedním! Když jsme tedy seznámili mého manžela s tím, jak se věci mají, ani nemrknul. Možná věděl víc, než jsem myslela, možná tušil, že někoho mám. Nevím. Nešílel ani nenadával, jak jsem čekala.

Všechno vzal s klidem, a dokonce navrhl, ať všechno zůstane, jak je. Prý že nám to přece všem vyhovuje! To ale zapomněl na mě. Mně rozhodně nevyhovovalo už vůbec nic. Tak jsem oznámila i Tondovi, že se s ním rozcházím.

A aby bylo jasno, zopakovala jsem oběma, že od nich odcházím. Nadobro. Koukali na mě oba, jako bych se zbláznila. Já si ale vzala malý kufřík a odešla.

Bez chlapů se mám skvěle

Poslední, co jsem zahlédla, bylo, jak ti dva sedí svorně u stolu a lijí do sebe jednoho frťana za druhým. Připíjeli si na svoje parohy! Na to, jaká jsem nevděčnice proradná. Tvářili se jako chudáčci a ve své ukřivděnosti si pěkně notovali.

Cestou do svého nového bytu jsem měla pocit, že se vznáším. Cítila jsem se jako zamlada! Na oslavu jsem si koupila obložené chlebíčky a dort. Nic jsem nemusela, nikdo mě do ničeho nenutil.

Časem jsem si našla kamarádky, stejně staré a taky stejně nadšené, že se zbavily otroctví.

Chodíme spolu na výlety i do kina a divadla. Užíváme si života. Mužské společnosti se nezříkáme, ale musí být jen nezávazná! Bez praní a žehlení!

Monika K. (65), Žatec