Nikdy nebyl doma šťastný, nikdo ho prý nechápal, a tak se rozhodl hledat štěstí v cizině. Všem nám tím nadělal problémy.

Už jako malý chlapec tvrdil, že sem nepatří a chtěl objevovat svět. S vrstevníky, ani s vlastní rodinou si nerozuměl.Nechápali jsme jeho nadšení z poznávání nových zkušeností a neměli jsme pochopení pro jeho touhu, stát se úspěšným.

Všichni jsme ho zkrátka omezovali v rozletu, jak tvrdil. Byl taková černá ovce rodiny. Říkali jsme si, že ho to časem přejde – až se ožení a pořídí si rodinu. Jeho starší sestry byly jiné.

Brzy si založily rodiny a začlenily se bez problémů do společnosti a svého okolí.

Chtěl se prostřílet

První závažný problém přišel ve třinácti. Nevím, kde syn k té zbrani přišel, ale jak se později ukázalo, našel ji spolu s kamarádem v jednom z opuštěných domů, které po okolí byly. Za války v něm údajně sídlilo gestapo a odehrávali se zde nechutné události.

Tato nalezená zbraň se stala podnětem pro syna k tomu, aby se pokusil dostat nelegálně za hranice. Nepovedlo se mu to. Pro nás i pro něho to znamenalo velmi nepříjemné následky. Syn nám byl odebrán a umístěn do ústavu. Z něho velmi záhy otekl.

Jeho kroky směřovaly do Prahy, a jak s oblibou dnes vypráví, velmi důkladně díky tomu zná celou trasu metra A, kde se skrýval a také přespával.

Neměli jsme ho oženit

Všechny naše naděje, že se syn polepší, se upnuly k manželství, rodině a dětem. Jenže dnes již vím, že některé lidi rodina nespoutá. Byly to jen další mohutné problémy, které vše jen zdramatizovaly. Syn se sice oženil a pořídil se tři děti.

Také si našel práci a zdálo se, že se naše vroucí přání skutečně splní. Byla to ale jen dočasná iluze. Jeho duše měla křídla a nohy pařily světoběžníkovi. A stačilo k tomu málo. Aby přišel o své zaměstnání.

Po revoluci se začaly některé státní podniky otřásat v základech, a jedním z prvních, kdo byl propuštěn, byl můj syn. Samozřejmě hlavně díky jeho bouřlivé minulosti.

Nechal dopis na rozloučenou

Byla to těžká situace. Muž bez zaměstnání, žena na mateřské a na krku tři hladové děti. Snažili jsme se s manželem i s dcerami syna a jeho rodinu podporovat, jak to jen bylo v našich silách. Bála jsem se o jeho zdraví.

V mém okolí bylo v té době hned několik tragických případů, kdy si muž v takové situaci sáhl na život a problémy ukončil sebevraždou. Všem nám bylo jasné, že syn se svou povahou a nenávistí k okolí bude jen stěží řešit problémy s chladnou hlavou a diplomaticky.

Nikoho z nás ale tehdy nenapadlo, že se prostě sbalí… a všechny nás v tom nechá! Z rodné vesničky vyrazil až do kosmopolitní Ameriky. Abychom ho snadno a rychle nenašly. Nevěřili jsme mu Splnil si svůj velký sen.

Po několika měsících nám přišel jeho nadšený pohled, v němž líčil vše jen ve skvělých barvách.

Mysleli jsme si, že přehání.

Jako to dělal vždycky. Měli jsme mu za zlé, že nás nechal osudu. Byla to těžká situace. Snacha se měla s dětmi co ohánět. Pobíhání po úřadech a sociálkách bylo nervydrásajíicí.

Tyto instituce namísto toho, aby se snažili lidem v nouzi pomáhat, dělají vše pro to, aby mu situaci ještě více znepříjemnily a zkomplikovaly.Stálo nás to opravdu velké úsilí a hlavně nervy. Situace se nakonec stabilizovala.

Nikdo z nás si nemohl vyskakovat, ale žít se dalo. Čas vše zmírnil a bolest otupil. Syn komunikoval se svými dětmi přes facebook a o zemi svých snů mluvil v superlativech. Protože jsme ho ale všichni považovali za problémového, nikdo tomu nevěřil. Kdo by na něj v Americe čekal?

Škoda, že se toho nedožil

Tak tomu bylo několik let. O synovi jsem se dozvídala jen kusé informace přes své dcery a vnuky.

Už jsem ani nevěřila tomu, že ho ještě někdy uvidím. Až se to stalo. Manžel vážně onemocněl. Byla to rychlá záležitost, která otřásla celou rodinou. Na jeho pohřbu se sešlo mnoho lidi.

Nebyl ještě stár, zdál se být v plné síle a velkém optimismu, o to větší smutné překvapení to bylo pro nás všechny, kdo jsme zůstali.Jeho nečekaná smrt ale nezasáhla pouze nás, ale také našeho rebelského syna.

Ukázalo se, že ani zdaleka nebyl tak bezcitný, jak se zdálo. Smrt otce ho přiměla k tomu, aby usedl na letadlo a přijel.

Nelhal a nevymýšlel si

Bylo to pro nás velkým překvapením. Ze syna se stal zcela jiný člověk. Přede mnou stál úspěšný, sebevědomý a spokojený muž. A co více? Nebyl pouze spokojený, byl také bohatý.

Dokázal si v Americe vydělat nemalé peníze – takové, které stačily k tomu, aby si v Čechách otevřel vlastní podnik podle svých představ.Do Ameriky se už nikdy nevrátil.

Získal tam ale potřebný kapitál a také cenné zkušenosti k tomu, aby mohl žít a pracovat podle svých představ tady – v Čechách. Konečně se mu začalo v naší zemi líbit. Vybudoval si ve svém okolí a na našem malém městě úctu a dobrou pozici.

Jeho firma prosperuje a dnes v ní pracují nejen jeho děti a jeho žena, ale také několik dalších příbuzných. Kdysi nás sice můj syn dostal do velkých problémů, dnes nás ale za to všechny dobře živí. Člověk má zkrátka někdy dát na své vize a sny a jít si tvrdě za nimi.

Pokud to vzdá bez pokusu, nikdy se k nim ani nepřiblíží.

Růžena (69), Olomoucko.