Se synem Samíkem jsme vždycky hodně řádili. Že mu ale jedním svým záchranným manévrem zajistím téměř měsíční pobyt v nemocnici, navíc „v závěsu“, jsem nečekala ani v nejhorším snu.

Popravdě řečeno Samík je velký ďáblík. Sice není hyperaktivní, nebo něco podobného, divoký je ale až až. A protože to moc dobře vím, jeho tempu jsem se už přizpůsobila.

Vymyslela jsem pohybové aktivity všeho druhu, které ale ve většině případů byly spíš vhodnější pro větší děti. Samík přesto na všechny stačil.

Osudná houpačka

Stejně tak se i velice brzy naučil sám houpat na houpačce. Zatímco větší děti potřebovaly na hřišti asistenci maminek, Samík v necelých třech letech lítal na houpačce jako zběsilý.

Samozřejmě bych byla raději, kdyby byl opatrnější, ale některé věci prostě neovlivníte. A jak se tam můj synek houpal, najednou uviděl, že si zhruba stejně starý chlapeček odnáší z pískoviště jeho nejoblíbenější červený náklaďák.

Místo toho, aby na mě zavolal, nebo počkal, až se dohoupe, chtěl okamžitě zasáhnout.

Letěl si pro auto

V jednu chvíli se pustil oběma rukama a „letěl“ si pro auto. Když jsem viděla, jak vystřelil z houpačky, skočila jsem směrem k němu a zachytla ho v náručí.

Jak jsem ale byla v protipohybu, zavrávorala jsem, a než jsem se stačila vzpamatovat, ležela jsem na synovi. Ten vzápětí začal strašlivě křičet. Okamžitě jsem zavolala záchranku. Lékař hned odhadl komplikovanou zlomeninu, kterou pak rentgen potvrdil. Samík měl ošklivě zlomenou stehenní kost.

Tři týdny v závěsu

Odborníci na chirurgii i ortopedii naplánovali Samíkovi jedinou možnou léčbu. Protože byl ještě malý, a v tu dobu mu kosti neustále rostly, nemohl dostat sádru a jít domů. Jak zlomenou nohu, tak i tu druhou mu ovázali obinadlem a dali je do speciálního závěsu. Syn pak tři týdny visel za nohy a postýlky v nemocnici se dotýkal jen zádíčky.

Peklo v nemocnici

Nikomu takovou zkušenost nepřeju. Samík byl pochopitelně nespokojený s tím, že se nesmí hýbat. Někdy to zvládal lépe, třeba se i hodinu koukal na pohádku nebo si čmáral nebo lepil, ale spíš jsem ho neustále obracela zpátky, když se mi na závěsu pokoušel točit.

Často plakal, vztekal se a v touze po vysvobození se na mě díval prosebnýma očima. Měla jsem z toho nervy nadranc. Nepomáhalo ani nemocniční prostředí, kde se sice s matkami dětí na oddělení počítá, ale na nějaké odpovídající zázemí se tak nějak pozapomnělo.

Dostanete k dispozici rozkládací křeslo, na němž můžete celý den sedět a na noc si ho rozložit. V šest ráno, když ale nakoukne do dveří první sestra, už musí být zase složené.

Všechno dobře dopadlo

Jsem moc ráda, že už je to všechno za námi. Už je to dva roky a Samíkovi noha krásně srostla. Nejdůležitější je, že nebude mít žádné dlouhodobé následky, jako například kulhání.

A o tom, že bude moct naplno dělat i sporty, jsem se přesvědčila už po roce, kdy začal chodit na karate.

Milena R. (40), Cheb