Připadalo mi, že mluví úplně z cesty. Všechno mi došlo až později.
Kromě svých dvou sester jsem měla ještě dvě sestřenice, takže jsme v dětství tvořily takovou holčičí partu. Byly jsme v podobném věku a pravidelně jsme se všechny stýkaly i v dospělosti. Rodinné oslavy zahrnovaly pokaždé spoustu lidí.
Ze všech nejbližší mi byla sestřenice Milada. Ta byla z nás pěti nejmladší. Osud se ale bohužel na věk neohlíží a tak z celé té dívčí skupinky zemřela jako první. Její odchod ze světa byl spojen s něčím, co mě dodnes znepokojuje.
Její slova mi nedávala žádný smysl
Zlom v pohodovém životě nastal pro Miladu krátce po padesátce. Protože jsme měly opravdu důvěrný vztah a sdílely jsme i různá životní tajemství, řekla mi to jako prvnímu člověku. Poté, co jí bylo několik dnů hodně špatně, jí poslali na odborné vyšetření.
Zjistilo se, že má rakovinu v pokročilém stádiu. Znala jsem Miladu a věděla, že se jen tak nevzdá, ale na nemoc se bohužel přišlo příliš pozdě. Nikdy předtím jsem neměla ponětí, jak rychle může člověk odcházet ze světa.
Během několika týdnů musela být sestřenice v trvalé nemocniční péči. Bylo to beznadějné a poslední dny pak trávila v hospici. Chodila jsem tam za ní každý den. Viděla jsem, jak se zhoršuje vlivem tišících prostředků i její schopnost komunikovat s lidmi.
Při jedné z posledních návštěv jsem byla s Miladou v pokoji sama. Ona nejprve dlouho hleděla do prázdna a potom se jí obličej zkřivil bolestí. Po chvilce se na mě podívala tak, jako by se jí na chvíli úplně vrátila jasná mysl.
Řekla přitom ale větu, která nedávala smysl. Prohlásila, že brzy jeden přijde a tři odejdou. Pomyslela jsem si, že Milada asi blouzní a nepřikládala jsem tomu zvláštní pozornost. Vzpomněla jsem si na tuto větu až později.
Začalo mi to všechno docházet
Pět dnů nato moje milovaná sestřenice zemřela. Nesla jsem to těžce, třebaže bylo dopředu jasné, jak vše dopadne. Pohřeb byl dojemný a takový, jaký si Milada zasloužila.
Krátce nato za mnou přišla jedna ze sester s překvapivou zprávou, že čeká dítě a nechá si ho.
Měla už tři potomky a vždycky tvrdila, že čtvrté už by nezvládla. Bylo to v té smutné době alespoň něco pozitivního.
Ještě jsem ale neměla šanci si uvědomit, že se vlastně jedná o potvrzení části oné zdánlivě nesmyslné předpovědi, kterou Milada před smrtí vyslovila.
Pak došlo k dalším rodinným tragédiím. Při autonehodě zemřel vzdálený bratranec, následně dostal infarkt tchán mé dcery a nepřežil ho. Na jeho pohřbu mi teprve došlo, co asi Milada měla na mysli.
Opravdu jeden člověk přišel a – zatím – dva odešli. Obávala jsem se toho, co se ještě stane. Nikomu jsem ale o svém strachu neřekla. Na potvrzení onoho proroctví jsem pak bohužel nemusela čekat dlouho.
Došlo i na třetí odchod
Věděla jsem, že snacha jedné mé sestry má psychické problémy. Několikrát byla umístěna v léčebně kvůli sebevražedným pokusům. Jeden z nich se jí pak bohužel podařilo dovršit. Tím byla slova mojí sestřenice definitivně naplněna.
Já mám z toho dodnes mrazení v zádech, i když od smrti Milady uplynula už řada let. Kdykoliv se bavím s někým o nadpřirozených jevech, trvám na tom, že lidé v krajních situacích mohou opravdu vidět do budoucnosti.
Pod vlivem bolesti nebo silných léků se jim možná otevře jiný způsob vnímání. Asi to neplatí pro každého, já jsem se ale na příkladu své sestřenice Milady přesvědčila, že takové věci opravdu existují.
Vlasta N., (60), Praha
