Mezi mnou a bratrem bylo tolik bolesti a nevyřčených věcí, že jsme spolu nedokázali mluvit. Ale po padesátce jsme oba zjistili, že pokud chceme klid, musíme se vyrovnat s minulostí.

První, co se mi vybaví při vzpomínce na dětství, není hraní ani bezpečí, ale pocit, že jsem někde na okraji. Můj starší bratr Míra byl problémový, hlučný, a celá naše rodina se točila kolem něj. Když něco provedl, řešilo se to.

Když jsem měla já problém, řeklo se, že to přejde. On byl ten, kdo potřeboval pozornost, já ta, od které se čekalo, že vydrží, pochopí a nebude přidělávat starosti. Rodiče na mě měli obrovské nároky.

Dobré známky, slušné chování, žádné emoce navíc. Zkrátka Míra mohl všechno, protože byl tatínkův vysněný syn, a já skoro nic.

Nikdy jsem neměla pocit, že by se někdo zajímal o to, jak se cítím. Jen o to, jestli nezlobím. Dnes už vím, že jsem vlastně žádné dětství neměla, jen jsem rychle dospěla.

Ulevilo se mi, když zmizel

Pak bratr jednoho dne utekl. Prostě zmizel s nějakou ženou, o které se doma mluvilo jen šeptem, a několik let jsme o něm skoro neslyšeli. Přiznám se, že se mi tehdy ulevilo. V domě bylo totiž klidněji.

Ale zároveň tam bylo prázdno, a ačkoli se rodiče tvářili, že všechno je v pořádku, nebylo. Když jsem si večer lehala do postele, slyšela jsem, jak se rodiče hádají a řeší, co dál. A já zase jen mlčela.

Když se po letech vrátil, nebylo to proto, že by se chtěl usmířit. Vrátil se kvůli penězům. Když táta nečekaně zemřel, máma mu půjčovala, i když na to neměla, a já to sledovala se vztekem, který jsem v sobě dusila roky.

Pohádali jsme se jako nikdy předtím. Řekla jsem věci, které jsem měla říct už dávno. A Míra zase odešel. Pak ale máma onemocněla. Najednou nebyl prostor na staré křivdy, alespoň ne navenek.

Starala jsem se o ni, běhala po doktorech, řešila běžné věci, které nikdo nevidí. Bratr se objevoval nepravidelně, rozpačitě, jako by nevěděl, kam patří.

Snad si odpustíme dávné křivdy

Když maminka zemřela, znovu se naše cesty rozdělily. A pak, když mi bylo skoro padesát, mi bratr zavolal. Řekl mi, že má novou partnerku, že chodí na terapii, a že si poprvé uvědomil, že já jsem vlastně jeho jediná rodina.

Ta věta mi vehnala slzy do očí. Začali jsme se znovu vídat. Dnes spolu chodíme na společné terapie. Není to jednoduché, teprve se učíme být sourozenci, ale  já věřím, že spolu dokážeme mnohé křivdy překonat a být si stále větší oporou.

Ludmila H., 59 let, Brno