Z mlhy se vynořilo zjevení, které jsem si nedovedla nikam zařadit.

Ačkoliv mám ráda pohádky, vždycky jsem byla spíš žena faktů. Pracovala jsem jako účetní, celý život jsem si zakládala na logice a zdravém rozumu. Věřím tomu, co vidím a spočítám. Jenže někdy vidíme něco, co se spočítat nedá.

Stalo se to u rákosí

Ta událost se stala loni v říjnu. Mám chatu u jednoho starého rybníka na Vysočině. Je to malebné místo, plné rákosí a starých vrb. Líbí se mi tam to ticho, ta hustá, těžká atmosféra pozdního podzimu, kdy už listí padá a vzduch voní vlhkou hlínou.

Toho dne jsem byla venku brzy ráno. Byla ještě tma, jen takové šedé svítání. Šla jsem se projít k hrázi, protože jsem potřebovala naplnit láhev vodou z naší studánky. Mlha ležela nad rybníkem jako těžká bílá peřina, taková, že by se dala krájet.

Orientovala jsem se spíš sluchem než zrakem. Došla jsem ke studánce, nabrala vodu a vracela se zpět. Právě v ten moment, kdy jsem míjela nejhustší porost rákosí u břehu, mi to došlo.

V té mlze bylo něco jinak. Měla jsem pocit, jako by mě někdo sledoval. Probudil se ve mně starý instinkt, který má každý člověk v divočině. Zastavila jsem se a zhluboka dýchala. Hlas rozumu mi říkal, že to je jen srnka, nebo možná liška.

Vyrůstalo to přede mnou

Pak jsem to uviděla. Uprostřed toho mlžného oparu, přímo u kraje rákosí, stála silueta. Nebyla ostrá, spíš jako tmavý stín, který se lehce vlnil. Bylo to velké, mnohem větší než srna.

Mělo to zhruba lidskou výšku, možná nepatrně vyšší, ale bylo to tak neforemné, tak roztěkané, že mi to připadalo, jako by se skládalo z té mlhy samotné.Stála jsem na místě. Necítila jsem strach v pravém slova smyslu, spíš úžas a nepochopení.

Ta věc se nehýbala. Jen tam stála, temná silueta utopená v šedi. A pak se to stalo. Ta silueta se začala pomalu, velice pomalu natahovat. Vypadalo to, jako by se tahala z vody, nebo spíš z té mlhy, jako by se sama pro sebe formovala.

Vrchní část, kde by měla být hlava, zůstávala nejméně zřetelná, spíš jen shluk tmy. Ve spodní části se ale vytvořil jakýsi podstavec, pevnější než zbytek. Nevím, jak dlouho jsem tam stála.

Čas se najednou zpomalil. Voda v láhvi mi trochu zavířila, jak se mi třásla ruka. Snažila jsem se najít logické vysvětlení. Kus starého pařezu? Jenže pařez se nepohybuje, a tato věc se pomalu měnila.

Byl to duch rybníka?

Nejzvláštnější bylo, že jsem z toho tajemného stvoření necítila nic zlého, ani nic dobrého. Byl to prostě přírodní úkaz, jako když se díváte na velmi starý kámen nebo na hlubokou vodu. Jako něco, co tu bylo před námi a bude i po nás.

A pak to udělalo ten nejistější a nejvíce přesvědčivý pohyb. Vrátilo se do mlhy. Neodešlo. Prostě se to celé rozpadlo, jako když se hodí kámen do prachu.

Silueta se roztřepala, ztratila svůj tvar a vytratila se zpátky do mlžného oparu, jako by ta mlha byla jeho přirozené prostředí. Za chvíli tam bylo jen rákosí a hustá, nehybná mlha. Rychle jsem se otočila a šla zpět k chatě.

Doma jsem si uvařila čaj a snažila se uklidnit. Celé dopoledne jsem v hlavě přemítala, co jsem viděla. Nebyl to člověk. Nebylo to ani zvíře. Bylo to něco jako hlídač rybníka, jako ozvěna starých energií. Nikomu jsem o tom neřekla, ani manželovi.

Určitě by mě s nějakou vtipnou poznámkou poslal k lékaři. Já jsem ale si ale byla jistá tím, co jsem viděla. Od té doby chodím k rybníku s respektem. Už nejsem ta stará účetní, co věří jen faktům.

Vím, že svět je mnohem složitější a hlubší, než se zdá – a že tam v rákosí, když je ta správná mlha, žije něco, co nepotřebuje jméno, aby existovalo. A tehdy mi jen na pár chvilek dovolilo nahlédnout za oponu…

Alena N., (60), Brno