Od zvláštní bytosti jsem dostala dar, který mám dodnes.

Les pro mě nikdy nebyl jen shluk stromů, ale chrám. Dnes ve stáří v něm hledám klid víc než jindy. Je mi šedesát let a to, co vám chci vyprávět, změnilo můj pohled na věci mezi nebem a zemí.

Nebyl to turista

Všechno to začalo jednoho horkého srpnového odpoledne. Vzduch se tetelil horkem, v malé chalupě na kraji podhorské vesnice bylo k nevydržení. Sbalila jsem si proto hůl a vyrazila do hlubokých lesů směrem k místu, kterému místní říkají U Modré studánky.

Je to staré, zapomenuté místo. Říká se, že voda ze studánky je léčivá. Čím hlouběji do lesa jsem šla, tím větší bylo ticho. Tentokrát ale bylo trochu jiné, nepřerušovali ho ani ptáci. Slyšela jsem skoro tlukot vlastního srdce.

Když jsem došla ke studánce, slunce zrovna klesalo a jeho paprsky prosvítaly mezi kmeny. U studánky jsem spatřila postavu. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký zmatený turista nebo snad houbař, který si přišel odpočinout.

Jak jsem ale přicházela blíž, polil mě ledový pot. Nejednalo se o člověka, takového, jaké potkáváme v samoobsluze. Byla to bytost vysoká, hubená a oděná v něčem, co vypadalo jako cáry starého režného plátna prorostlého mechem.

Její kůže měla barvu olšové kůry. Vlasy vypadaly jako splihlá suchá tráva. Ztuhla jsem a srdce mi bušilo až v krku.

Vnímala jsem jeho energii

Ta bytost se pomalu otočila. Její tvář připomínala  reliéf vytesaný do starého dřeva. Oči byly obrovské, hluboké a zářily měkkým, jantarovým světlem. Nebyl v nich hněv, jen nekonečný smutek.

Nejprve jsem se chtěla dát na útěk, ale ten tajemný tvor mě oslovil a řekl, abych se nebála. Došlo mi, že potkávám někoho, o kom mi vyprávěla babička v pohádkách – strážce, ducha lesa, bytost, která tu byla dávno před námi a bude tu, až my zmizíme.

Sedla jsem si na vyvrácený kmen kousek od něho. Cítila jsem z něj vůni tlejícího listí, pryskyřice a čerstvého deště. Řekl mi, že je paměť lesa, všech stromů, které už padly i budoucnost těch, které tu rostou.

O lidech se vyjádřil smutně, protože už prý les nevidí, dívají se jen do svých dlaní a na své hodinky.Mluvili jsme spolu dlouho:

o tom, jak les trpí suchem, jak ho bolí každý nešetrný zásah, ale také o tom, že příroda má obrovskou sílu se uzdravit, pokud jí dáme čas.

Vnímala jsem, jak se do mě směrem od něho přelévá pozitivní energie. Moje trápení – bolavá záda, samota po odchodu manžela, strach z budoucnosti – se najednou zdálo tak malicherné v porovnání s věčným koloběhem lesa.

Daroval mi malý kamínek

Šero se začalo měnit v tmu. Tajemný strážce lesa vstal. Na kraj studánky položil malý, dokonale hladký křemenný kamínek, který v tom šeru slabě světélkoval. Řekl mi, ať si ho odnesu s sebou.

Až mi bude těžko, mám si vzpomenout, že jsem součástí něčeho většího – a že nikdy nejsem sama. Než jsem stačila poděkovat, postava se rozplynula. Nebylo to jako ve filmu, v nějakém obláčku dýmu, prostě se jen stala součástí stínů a stromů.

Domů jsem se vracela za tmy, ale kupodivu jsem ani jednou nezakopla. Cesta jako by mi sama ubíhala pod nohama. Kamínek jsem pevně svírala v kapse a cítila z něj příjemné teplo. Mám ho dodnes a tisknu ho v dlani, když je mi občas těžko.

Ema V. (60), Vysočina